VSTÁVÁ NOVÝ SVĚT

Dvě léta Evropa už hoří.

A nikde zásvit naděje.

Co mluví papež o pokoji –

zbloudilý v sněhů závěje...

U prázdných krámů hladné davy,

s věží už zvony sundali –

kdo sláb byl, zmírá úbytěmi –

i dědky k vojsku sebrali.

A hledáš v novinách až konec –

nervy až k prasku napnuty –

a v snění procitáš, jat hrůzou –

a klidu ani minuty.

A dav se hrne za požitkem –

pryč s bázní, kázní! – Potopa!

Jen užij – zítra můžeš umřít –

kdo by se staral o popa!

V kazajce svěrací jsme spjati,

radost se kamsi propadla,

pro nic už není zájmu v duši,

jsme syti války divadla.

Jen mozky generálů žijí –

těm přišla za věk doba žní –

leč člověk míru sedí zničen,

jak genij s mrtvou pochodní.

Zdeptán je rozum, lidskost, krása,

kol vládne jenom otroctví –

a zadumanou duší táhne

o konci světa proroctví.

Svět proti světu. Hukot moří.

Pád hvězd a země třesení.

Bůh nad vším jako soudce hoří

a v lidstvu pláč a zděšení.

A udeří-li básník do strun,

jen hněv se ozve potají,

po hrůzách války hrůzy míru

nám z dálky bičem mávají.

Toť naše obět nekrvavá

a v zákopech se krvácí –

tak z obětí svět nový vstává

a starý v hrob se potácí.