Vstříc tajům věčna.

Když do jiskřivé noci zahledím se v nebe,

tu nelze, nelze, abych nevzpomněla Tebe!

V těch dálích záhadných tam za hvězdami,

jichž bezdny žádný prorok nepochopí

a z nichž si blouznivec jen básní klamy,

tam stíhám Tvojí mysli vzletné stopy.

Tam proniknout jsi prahla, do temnot a září,

tam křídla duše pialas v samotě a stáří,

tam zkumu nejtěžšímu vytklas cíle:

zkad bytost prýští, kam se v kruhu vrací

duch, hmota, smrt i život, věk i chvíle!

To zvídat bylo poslední Tvou prací.

Ó, kdyby ševelem kdys hudba sfér jen dechla,

Ty z nesmírnosti hluché bys ji povyslechla!

Taj záhrobí – byť bylo uzamčeno

Ti mlunně smrtnou, ocelovou branou

a klíčem blesk byl: Promethejská ženo,

jej zvedla bys, byť padlas božskou ranou.

Již pro Tebe tak vábné zásvětí Tě jímá.

Bdí na vždy duše Tvoje? Nebo na vždy dřímá?

Co hádankami v žití mučilo Tě,

zda zříš to nyní v nadzemskosti jasné?

Víš nyní vše – či nic? Či ve mrákotě

i to, co bylo snem, zda v niveč hasne?

Smrt mlčí, žárlivě vždy odpírat nám bude

svou odvěť, o níž duch náš pohádky si hude

jak dítě žvatlající cosi ze sna;

však útočné Tvé myslitelství přímé

tmám chtělo vyrvat tajemství ta děsná,

řkouc: Musíme je zvědět! My je zvíme!

Ó, nad kamenem hrobním slavně mlčelivým

bych marně se Tě ptala; nesmíš zradit živým,

co vykoupeno smrtí! V těch ať tajích

jest cíl a vzruch, či prázdeň strašidelná,

jen to vím jistě: v smrtelníků krajích,

zde v zemi rodné, zde žes nesmrtelna!

Zde v české půdě měla kořen svůj i žhavá

ta chtivost poznání, jíž hárala Tvá hlava

i srdce Tvé, v němž děděn po pradědech

pud krve mocně sálal v ducha zápal

i pátral po věčného světla sledech,

vždy lačen, aby pravdu Boží chápal.

Však kdyby zavřené své ruce podal obě

Ti Bůh a děl: „Zvol jednu, otevru ji tobě;

mám v pravici zvěst věčných všehomíra tajů

a v levici zjev příštích dob tvých českých krajů!“

Ó, Světlá! Zřím, jak dlaň Tvá k levici mu sahá,

neb ve všem jsoucnu nad vše vlast Tvá je Ti drahá.