VSTUP DO CHRÁMU (2)

Jak když rosa padá

tichounce, tak tiše

na vyprahlá lada,

tak se lehce dýše!

Všechno ztišilo se,

to, co trnem píchá

i co bouřilo se,

co je vzdor a pýcha.

Hnulo se tu v půdě

to, co bylo sémě;

cítím v každém údě,

jak to raší ve mně.

A ty vlny času

stojí sotva hnuté;

věčná lampa v jasu,

srdce probodnuté!

Krví božskou střílí

šípy drahocenné;

srdce mé v té chvíli

– terč! – je zasažené.