Vstup do Italie

Na pohraničním nádraží

v sezoně celý svět na sebe naráží,

babylon řečí

tu v nervosním čekání šeptá a brečí,

kdy pojedem’ dál!?

Facchino má srdce z mozolů a proč by nezpíval?

Světelná noc na nádraží

každého z lidí si stejně váží,

ať má co má.

Bohatý, i kdyby zpívat chtěl,

nikdy by srdcem tvým nezachvěl,

je chladný, je mrtvý, je cizí.

Zazpívá za něj pacholek,

chuďas je pěvec záhadný

a všude, i v srdci, je doma,

já houpe se někde u zhaslých hvězd a hranice mizí.

Boháči na mramor nádražní pokladny

staví si mosaiku z bankovek

a jsou vlastně chudí!

Že se nudí,

bojí se: jen jestli bankovky falešné nejsou! – a praví:

Jsou krásné!! Jsme krásní!! A lidé kolem nás zbledli!

Nemocní s modrýma,

jasnýma očima,

chudáci, kteří se nikdy nenajedli,

nemají si s čím hrát, přešlapují a netrpělivě se vrtí,

to snad se dočkat nemohou, až první svůj hřích, dlaň vzpřáhnutou po živém zdraví,

zaplatí v lázních smrtí.

Víš-li,

že četníci v čabrace černé – jsou pomfunébři předčasně přišlí?

Tenata, tenata, ten a ta, ten a ta, toho a tu!

Hluk, bábel, zmatení, útok a rychlík je tu! – Sláva!!

Hurrá, ženy a děti a starci a muži!

Ach, – hrozny lidských těl, kéž v úzkých dvířkách se nerozmačkáte, hejá!

kéž neteče červená šťáva!

Někdo kvílí a rychlík už jede, kometa z jisker plane,

vozy skřípají jako rakev – a kdo z vás, ženy, myslí na bílou růži?,

já ne.

Ty všechny věci dohromady skládají báseň, ne já!

Rychlík jede. A kudy? Parná noc mluví, já si nic nevymýšlím!

Tři jména zpívají na pozdrav poprvé přišlým

nápěvy žalostně splývavé:

Ponteba, Udine, Piave...!

Bojiště. – Je tomu tak dávno? Opravdu, braši?

Kdo po vás na řadu přijde?

Uvnitř vlaku řvou veselí Vlaši –

a v zemi pod nimi hnijí lidé také už veselí,

ani Vlaši, Němci, Maďaři, ani Poláci, Chorváti, ani Češi,

jen a jen lidé

zrození z bolesti, bolestí zemřelí,

básník i sketa....

A tlustý handlíř ve II. třídě, znalý celého světa,

nejdřív nám pověděl, kdy je Italka nejdivočejší,

(holou pravdu nikdy neoškubeš!)

a potom vybalil tahací harmoniku,

vyvrh’ z ní svazky doutníků, které v ní propašoval,

– trochu vzlyků –

a hrál a hrál

nejprve Bachův (!!) klavírní koncert „Dle taliánského gusta“,

a pak přišel nejlepší milánský kuplet, písnička pustá:

Božínku, miláčku, kde se to drbeš?

Piave, Udine, Ponteba...

Tři jména, jste stvůry s tisíci shnilými pažemi neživých lidí.

Vztáhněte je! Hle, jak se tu brzy na vás zapomnělo!

Hihi, velmi brzy zapomnělo!

Pojďte ven, kdo pak z vás ještě se stydí?

Italský handlíř vám tu vyhrává písničku, jíž jste se nedočkali!

A zná také tu vaši fňukavou, vídeňskou, – oóko zaslzelo,

kterou tu v zoufalství brečely vaše teď rozpadlé huby...

(nu, vzpomínat není potřeba!),

ale vylezte, vstaňte, kdož jste žili, kdož jste milovali,

nad vámi leží vřeštící, zmuchlaná, tahací harmonika světa,

knoflíky z perletě vábivě na vás se zubí,

zazpívejte, hrejte, zatančete!! – prošla dlouhá léta

a nový svět, zrozený z války, je týž a chce stejnou píci,

nadšením bez mezí pro vaše rány vzplane!,

jen z plna hrdla pějte, lidstva mučedníci,

es, – Gott erhalt’!, – Eviva fascio! – es, – Hej Slované!!!