VSTUP DO SKAL PRACHOVSKÝCH.

Když nedostižná síla přírody

svět tvořila, kor zemských vrstvu prvou,

hor nepřístupných lysá temena,

prsť údolí, jež syta plodnou mrvou,

zde zapomněla zlomky praskály,

tak ryzé, divoké, tak prostě krásné,

jež zdají se být za dne zástupy

a zjevy duchů v noci lunojasné.

Tu vyčnívají vzhůru nad lesy

ty kolmé stěny přirozených hradů,

jež zdobí mech a stromky chvojnaté,

žeť pohled na ně jako na zahradu.

Věž obrovitou, k nebi strmící,

dešť od tisíců roků vyhloubává,

že ukryl by se v každý žlábek ten,

pár motýlků, jenž zlatým křídlem mává.

Stín chladný, sytý dechem borovic,

jak šerý oblak skalním chrámem stoupá,

klid věčný tu, jen někde zpívá pták

a šumí smrk, jenž korunou se houpá.

Tak s vysoka se chýlí skalní zeď,

že zdá se mi, žeť pohřbí mne v tu chvíli,

a přece, zryta, ční tak od věků,

a nad ní mraky, vichr, bouře pílí.

Květ sporý jen a štíhlé kapradí

tu nad kamení osaměle vzrůstá,

duch zamyslí se; v hloubi dojímá

jej nádhera ta divoká a pustá –

a náhle jásá plesem velikým,

a příroda se v plesu pojí ke mně,

vždyť tato říše čarných půvabů

je domov můj, je česká moje země!