Vstup.

Z domácí půdy hrst lučního kvítí,

jak hvozdy pěstí je i rodná stráň,

zda rosa nevyschne, jež na něm svítí,

než podá vám je chvějící se dlaň?

Čím srdce lkalo, co mi pěla tucha,

čím k letu vzpjal se, bílý motýl, cit,

zda nevyzní jak známá frase hluchá,

kov známý v kadlub verše pracně vlit?

Dost možná, co mně posud v snění zdá se,

že čerstvý květ v mé teplé ruce dlí,

co jeho cítím dech, zřím barvu v jase,

že herbáře jen odlesk juž to mdlý.

A přece vím to: V tvůrčí chvíli oné

to znělo v ňadrech jako v úlu roj,

já chvíli šťastný byl v té tísni vonné,

já odvahy měl do práce i v boj.

Mlh závojem, v němž naše žití skryto,

já viděl pláti zóru lepších dnů,

kde zdupán lán – mně vlnilo se žito,

kde poušť – já slyšel ševel pramenů.

Nad rodnou lichou i hor na úbočí

i dumnou toulkou v ruchu pražských měst,

ač mlha v srdce kladla se i oči,

já s důvěrou zřel toto kvítí kvést.

Tak trhal jsem je, tak je skládám v kytku,

ač teskno u nás jako pod mrakem;

váš stejný cit sleť ptákem na mou snítku,

a suchá oživne hned zázrakem.

Já pouze jedné jsem si vědom viny,

a tu si chovám v srdci jako skvost:

Já světlo hledám, kde se mračí stíny,

já v svojí vlasti věřím budoucnost!

A touto vírou, z níž jen pučí skutky,

jak zvon se rozhoupá mé písně hlas,

přes naši tíseň, spory, vřavu, smutky

i svadlé to mé kvítí zaplá zas!