VSTUP

U herce antického v jedné řadě

zřel Satyr masky různé pohromadě.

Ta děsně zející se divně smála,

v té bolest tragická až v slzy tála,

v té škleb se rouhal, mračilo se záští,

ta tupě civěla v své nudy plášti

a jiná zase plesná, vítězící

jak dithyrambus rozkoše svou lící

by jásala, se tvářila a pěla.

A Satyrova ruka neumělá

je brala jednu po druhé a v smíchu

je kladla na tvář v ješitnosti pychu.

V kov zrcadla pak netvor nahlížeje

děl posměšně: Já jsem duch epopeje,

jsem smích a bol a hněv a jásot davu,

mně stačí v masku strčiti svou hlavu

a duší světa jsem. To lehká práce!

Jen pravou masku v čas nastrčit hladce

a jásá dav, neb slzí dle mé chuti! –

V tom vešel mistr, stanul bez pohnutí

a dlouho na hru Satyra se díval,

pak zamyslil se dlouho, hlavou kýval

a více k sobě nežli k němu pravil:

Proč mnohý jak ty by se neproslavil?

Vždyť umění to maska je a láká.

Však ducha v masku uvěznit, jenž ptáka

má perutě a hlas, to kouzlo větší.

Vol masky, jak chceš, a mluv bohů řečí;

co platno, jestli srdce nepromluví!

Měj Musy nebes za své písně chůvy

bez ducha, vzlet, bez srdce, jež jest láska,

jest umění tvé pouze prázdná maska,

již Satyr na tvář nastrčí v smích luzy

a kterou mění dle potřeby v chůzi,

by odhodil ji, dav když tleská hlučně.

Ty hraješ dobře, obratně a zručně,

však člověk nejsi v tom, jsi Satyr pouze,

rub peníze a výsměch lidské touze,

jež bohům rovna v tom, že bez úkoje.

Bud člověkem! – a vítězství je tvoje!