Vstup.

Zas lýko pletu

kol hrstky květů,

leč kytka stěží

všem bude v děk:

vždyť s planou růží

i bodlák druží,

nach zeměžluče

a pelyněk.

Bez volby, ladu

je k sobě kladu,

jak sebrala je

dlaň ledakde:

po našem luhu,

po nivách druhů,

po světě širém

a v srdci zde.

Jich barvy zvadly

a lístky schřadly,

než drsný prst je

do kytky vsul:

však není spjata,

by váza zlatá

ji vznesla pyšně

na panský stůl;

Ni ku hře něžné

pro ručky sněžné,

za květomluvu

pro lásky žal. –

Duch jiných stesků

za dusna, blesků,

v den jasný, temný

tu kytku spjal.

Bych na hrot zlatý,

na prapor svatý

ji za chudobnou

vetk’ ozdobu,

jenž ve sny, dumy

vlá mně a šumí

a šumět bude

až do hrobu;

Bych aspoň druhu

jí zpestřil stuhu

nad čelem stejných

snah, péčí, met;

neb aspoň voji,

jenž v boj se strojí

za stejná hesla,

ji v cestu vmet’.