VSTUP

Jsou svobodni, jak sami netušili,

než radost z toho zvolna utuchá.

A kocovinu cítí, kdož se zpili.

U živé vody sedí ropucha.

I za svobody vítr počne skučet,

i v státě vlastním poznáš tragiku.

„Čas není, brachu, připravovat účet...!“

Jak pošetile mluvil’s, básníku!

Druh po druhu jej vytahuje z kapsy:

spasitel po spasiteli.

Svítilnou posviť, k nápravě když sláb jsi,

o Diogene, starý příteli!

Hleď: podal účet, pohrávaje dýkou.

Já, nad vše já, vždy drsně zahude.

A ptáš-li se, co bude s Republikou:

„Buď bude naše nebo nebude!“

A moudří chodí s pokrčením ramen,

nemoudrý pověst marně pocuchá.

Moh’ by být někde živé vody pramen,

než u pramene sedí ropucha!

Vždy, Diogene, z nemoudrých jsi býval,

už nevyhneš se svému osudu:

když byla bouře, zpěvem vítal’s příval

vystrčiv nevčas hlavu ze sudu!