Vstupní modlitba

Až odejdu, a kroků mých poslední ztichne znění,

až na lež skutečnost, a vzpomínka se změní

jen v trpce chutnající klam;

vzpomeň si, nezhořklý a ponořený v snění

že věčným večerem jdu sám a sám.

Že nemůže mne zklamati již krása jiter,

když před úsvitem čet’ jsem v ohni hvězd,

rozhozených nebem do ohromných liter,

že pravda, lež i láska jedno jest.

Tys’ vymluvil mi tuto moudrost sladkou,

v kruh služebníků svých násilím započet’,

a jednu z duší sesterských jsi nazval mojí matkou

a jinou milenkou – a v letu dnů a let

do čistoty mých pojmů zanesl jsi zmatek,

v nějž marně hovořili ptáci, stromů květ

tajemnou řečí symbolů a zkratek,

k níž marně toužil jsem navrátiti se zpět.

A ve Tvé moci nebude, bys mohl zabrániti,

by Pán všech mocnější mou duši zase jal

a dal jí pružnost prvotní a prostou krásu kvítí

a okovů Tvých tíži studenou jí znovu s údů sňal...

Však dřív, než odejdu z Tvých lživých chrámů,

bych ponořil se v hloubku věčna samu

s bratřími volnými, jim rovný tam –

předivo zmatené Tvých úmyslných klamů

jak sazbu špatných veršů s hněvem rozmetám.