VSTUPNÍ.

Písničko, kdes mi zazněla,

kam se mnou tvá nota spěchá?

Ve zdech se cize odrážíš

a budíš podivná echa.

Zakletý zámek z pohádky,

všecko kde počalo ztlívat,

musil jsem k němu, musil jsem

tuláckou písničku zpívat.

Přes lány dalné tak jsem šel,

nymbus mi zářil v té dáli,

to zlaté věže, cimbuří

mythicky přede mnou plály.

A všecka touha mladistvá

a všecko mladistvé snění

sem spělo k Tobě, město mé,

v horečném rozdychtění.

A když jsem stál zde konečně,

ve mně jen smutek se vznítil,

a místo písně radostné

slzy jsem na tváři cítil.

Hlubokých smutků kol a kol

zcela mne pohřbila láva.

Takto se se mnou setkala,

och Praho, stará Tvá sláva.

Zas potom hněv mi nitrem šleh’,

pěsti se sevřely v křeči,

porozuměl jsem tajemné

mrtvých těch symbolů řeči.

K bouřlivé písni, divoké

v hrudi mne kypění žehá,

v tom dvojí bodák skřížený

přede mnou plamínky šlehá.

Pst, zde se nesmí křičeti! –

Vím, ovšem, promiňte, páni.

A k Bílé Hoře kráčel jsem

truchlivou, hroudnatou plání.

Pod starou hruší na mezi

jenom si potichu bzučím,

písničku svoji obvyklou

novým zde nápěvům učím.

Ozvěny není v širošír,

kamkoli pohlednu v kolu.

Kdyby jí bylo, sto tisíc

srdcí by zpívalo spolu.

Nu nechť, já o nic neprosím,

v krev českou pevnou mám víru:

někdo se zastaví, a kdo ne,

jdi s bohem, příteli, v míru!