Všude květ.

Na šípku bují poupata,

hloh obalil se v květ,

bříz kadeře jsou ze zlata,

niv roucha kvítím bohata,

a mlád zas celý svět.

Pln touhy kráčím k potoku,

bych zřel, zda též jsem zmlad’;

jas slunný tkví mi na oku –

a radost v ňader hluboku

si vije hnízdo snad.

Jak zázrakem prch’ žal i hněv,

a blažen vzdechl ret;

skráň zavadila o větev,

a na hlavu – ó blahý zjev –

se vonný sypal květ.

A řinul se jak vodopád

na plece šedých skal,

a pták, jenž mimo křídly vlád’,

děl: „Věru o sto let – buď rád –

dnes mladším jsi se stal.“

I jásal blažen jsem a pěl,

aj, nač bych stáří dbal?

vždyť oněch stromů květný běl,

jenž na mojí se hlavě chvěl,

i v hruď mi napadal.