VTĚLENÍ

Pro krev svou vřelou, živý cit

já přál si v jiné sféře žít

a čistší dýchat vůni,

květ duše – křehkou záhadu –

mít přenesenou ze chladu

a čníti na výsluní.

Sen chtěl jsem vjímat ztracený,

mít oči k hvězdám upřeny

a kosmem dech svůj sítí,

pít zřídla síly veškerá

a v temné výhni večera

svou touhu rozžhaviti.

A chtěl jsem cítit času chvat

na mrtvém bodu tkvět a stát

pro marná svoje léta

a smysl svojích hořkých slov

znít smíšený jak hlasný kov

ve symfonii světa.

Směs ze hrůzy a ze slávy

své sensitivní představy

jak plynou v dálku mračnou

a v bouři, jíž se chvěje svět,

svou nevybitou vášní smět

být částkou soběstačnou.

Tlít v srdci hor, jít klínem vod

než na půlnoc či na východ

se na pouť sladkou dají,

být ztělesněním odboje

i hluchým váním pokoje,

s nímž lidé umírají!