VTEŘINA ŽITÍ

Já utrhl jahodu osamělou, jak na mne čekající,

s úsměvem díval se, jak drobné zvonky květin kývají se.

Ne, příroda není chrámem. O Bohu nemluví mně,

leč o milionech drobných bytostí, žijících vteřinu,

o životě drobné mušky, poletující v slunci,

o životě zlatého broučka v květu kopretiny,

o životě pomněnky stejně jak dubu, smrku i jedle

i mém –

o stejné nepatrnosti všech, o stejné slávě všech,

o tisíci krásách všech

a o vteřině žití, jež zve se rozkoš.