VTEŘINY

Dýcháním věčna rosíš mé květy, když nivy mé práhnou,

jím lípy mé před okny chví se a větvemi zvoní mi sklem;

z moří poslední noci mé noci jak oblaky táhnou

tížené třesením zarudlých hvězd a odvěkým snem.

Mé vteřiny tekou jak prosakující krůpěje teskného mžení

dnem mým do zahrad mé smrti, kde zraje soumraků mystický plod;

šelestí v duši mé jak raněných listů krvavé chvění,

bodají zraky mé reflexem západu v hladinách neznámých vod.

Pozdravy z druhého břehu, jež ke mně vichry tajemství svály!

Sesutí budoucích cest, jež křísí v hlubinách zalkání ech!

Údery tichem, jak znamení v noci, když přítel umírá v dáli

a jeho přízrak se plíží v sírově ozářených snech!

Škytnutí nárazu, z nějž prýští zvonění hudebních strojů

nesené rythmy staletých hodin, duše minulých let

šuměním dávného smíchu, hořkostí ulehlých bojů,

touhou, jež k zapadlým blankytům lásku mou obrací zpět!

Kapky těkavých olejů, z nichž neznámá vůně se vzdýmá!

Otravná dechnutí plynů, stlačených v jiskřící sníh!

Mžiknutí blesku, v němž duše smutek zajetí vnímá

a nervosně chví se před skanutím vlhkosti z klenutí žalářů svých!

Jiskry vychladlé dřív, než mohly v mém krbu se vznítit

a růžové teplo s lichotným výkřikem dechnouti v samotu mou,

vteřiny příští, jež v šero mých nocí budete dráždivě svítit,

v snění mém bolestně doutnat a za dne mi hasnouti tmou!

A nejbodavější ze všech, vteřiny, kterých jsem neměl a čekal

a nejsladší ze všech, vteřiny, které mít budu a nebudu znát:

vteřiny rozkoše, jichž jsem se v umdlené snivosti lekal,

vteřiny hrůzy, jichž jsem se bolestí odvykl bát.