VŮDCE NÁRODA „LVÍ HLAVA“!

Dnes? ne! jiných dob muž v hlase,

v postavě i v síle gest;

hlas hrom, postať září v jase,

blesku šleh to gesto jest:

Bivoj našich pověstí je –

hle, tu u Jungmanna zřít je!

Mluví, hřmí, se rozohňuje,

každé slovo úder v hruď;

zem, se zdá, se pohybuje,

jak by velel: „Vzbuď se, vzbuď!“

studentů dav jsme jen oči,

jak když svět se s námi točí!

Toť On, vůdce milovaný,

toť ten hrozný bojec náš,

Vídni odzvoňuje hrany,

do hlubin hlas vniká až;

trnem, vznímáme se pláním:

Spása naše, s ním a za ním! –

Tak jsme rostli, generace;

jak bič šlehal nás ten hlas,

bylo nám však při tom sladce,

Vlast jak laskala by nás:

„Pro mne, matku, moje děti!“

jak by brala do objetí! – –

Dnes je jinak! jak by hadry

ošuměli jsme, ó děs!

ne z křemene, z pouhé sádry;

„Lví hlava“, co řek’ by dnes!

národ tvůj, ó tvůj, kam dospěl?

vyhaslé ohniště, popel!