Vůl. (I.)
Jak hora ohromný, sám, kráčí polní plání,
on z šera do šera tam chodí, stále k předu,
a dárce chleba – pluh – se valí v jeho sledu.
Jde schýlen v jařmo své a nesteskne si ani.
Srst černou odleskem mdlých nebes vidíš pláti,
a rohů koruna mu hlavu tíží k zemi.
A oko veliké, ten mudrce zrak němý,
by viděl dílo své, v zad nikdy neobrátí.
Když slunce v zenitu znoj lije v zem, ta žízní
a vodu hledajíc polslepá dýše žárem,
dál klidně kráčí vůl, v svém jhu jde znovu starém,
co oráč umdlévá a padá tvrdou trýzní.
Jak včera, kráčí dnes a kráčet bude zítra,
pod nohou titanskou se třese země živá,
a jeho dráha jest ne klikatá a křivá,
a jeho duše jest jen dobrá a ne chytrá.
Svou sílu necítí a netuší ji ani,
a přece jako kov jest útvar jeho svalů,
a jeho hlavy tíž – jak kdos by zvedal skálu,
však síla ta v něm spí jak v pohyblivém hrobě.
Jen někdy s večerem řev jeho slyšet přece –
to zvíře mohutné svou hlavu k předu nahne,
a ve hruď širokou proud větru kvapně vtáhne
jak v měchy kovářské, div neprasknou mu plece.
A zvuky hluboké se širou plání nesou
až k tiché obloze, kde první hvězda blýská,
v nich, zdá se, zoufalost a samota si stýská
a city poroby a otroctví se třesou.
Tak hučívaly kdys již v šeru za Homéra...
Ó slepý reku, rci, cos tehda myslil sobě,
kdy bouřné řevy ty jak v hrozbě, obžalobě
jsi slýchal jitřiti se v polích za večera?
Jim odpovídal jen huk lesu, šumot trávy
a píseň achajská, již héros ženám zpíval,
co z dáli v zvuky ty ruch moře měkce splýval
a hory halily se v purpurové hávy.
Nic z toho nevšímal si vůl, a ve své chvíli
po práci skončené se klidně domů vracel,
a mlčky jako stín se do svých stájí ztrácel,
co božská Venuše svým zrakem s nebe střílí.
A jako pracoval, teď tiše mzdu svou béře,
pak klidně zavře zrak a oddává se snění,
ten, před nímž couval vlk a medvěd v ustrašení,
a jeho zdravý dech se tratí v nočním šeře,
By zítra ve své jho zas sehnul tuhou šíji
a oudy pokorně pod staré složil vazy
ten, z jehož šlepějí všem lidem zrní vzchází,
a z jehož tučných kýt i muž i bozi tyjí.