Vůl. (I.)

By Augustin Eugen Mužík

Jak hora ohromný, sám, kráčí polní plání,

on z šera do šera tam chodí, stále k předu,

a dárce chleba – pluh – se valí v jeho sledu.

Jde schýlen v jařmo své a nesteskne si ani.

Srst černou odleskem mdlých nebes vidíš pláti,

a rohů koruna mu hlavu tíží k zemi.

A oko veliké, ten mudrce zrak němý,

by viděl dílo své, v zad nikdy neobrátí.

Když slunce v zenitu znoj lije v zem, ta žízní

a vodu hledajíc polslepá dýše žárem,

dál klidně kráčí vůl, v svém jhu jde znovu starém,

co oráč umdlévá a padá tvrdou trýzní.

Jak včera, kráčí dnes a kráčet bude zítra,

pod nohou titanskou se třese země živá,

a jeho dráha jest ne klikatá a křivá,

a jeho duše jest jen dobrá a ne chytrá.

Svou sílu necítí a netuší ji ani,

a přece jako kov jest útvar jeho svalů,

a jeho hlavy tíž – jak kdos by zvedal skálu,

však síla ta v něm spí jak v pohyblivém hrobě.

Jen někdy s večerem řev jeho slyšet přece –

to zvíře mohutné svou hlavu k předu nahne,

a ve hruď širokou proud větru kvapně vtáhne

jak v měchy kovářské, div neprasknou mu plece.

A zvuky hluboké se širou plání nesou

až k tiché obloze, kde první hvězda blýská,

v nich, zdá se, zoufalost a samota si stýská

a city poroby a otroctví se třesou.

Tak hučívaly kdys již v šeru za Homéra...

Ó slepý reku, rci, cos tehda myslil sobě,

kdy bouřné řevy ty jak v hrozbě, obžalobě

jsi slýchal jitřiti se v polích za večera?

Jim odpovídal jen huk lesu, šumot trávy

a píseň achajská, již héros ženám zpíval,

co z dáli v zvuky ty ruch moře měkce splýval

a hory halily se v purpurové hávy.

Nic z toho nevšímal si vůl, a ve své chvíli

po práci skončené se klidně domů vracel,

a mlčky jako stín se do svých stájí ztrácel,

co božská Venuše svým zrakem s nebe střílí.

A jako pracoval, teď tiše mzdu svou béře,

pak klidně zavře zrak a oddává se snění,

ten, před nímž couval vlk a medvěd v ustrašení,

a jeho zdravý dech se tratí v nočním šeře,

By zítra ve své jho zas sehnul tuhou šíji

a oudy pokorně pod staré složil vazy

ten, z jehož šlepějí všem lidem zrní vzchází,

a z jehož tučných kýt i muž i bozi tyjí.