Vůl. (II.)

A toť ten dělný lid, jenž v zápas svého díla

se vrhá, kove, tká a potem vlaží hrudy,

jenž píle zázrakem klas vydobývá z půdy

a nutí přírodu, by živým matkou byla.

On mlčky, neznaje svých práv a hrozné síly,

pluh táhne osvěty a blahobytu světa,

jde drcen mrazem zim a prudkým žárem léta

a v povinnosti jho svou těžkou hlavu chýlí.

Co v očích jeho lesk se věčných nebes míhá

a zář v nich svatosti se obráží a skvěje,

zde z žití prázdnota a sobectví naň zeje

a v boky široké mu rána ránu stíhá.

Tu časem divý stesk mu v hloubi ňader vzhoří,

on v práci ustane a úpí smutnou písní,

svým bolem opijí se, krví svou se třísní,

pak trhá pouta svá a sloupy model boří.

Leč milosrdím jat a lítostí a zvykem

svých pout, v nichž zrodil se a bez nichž nezná žíti,

se vrací v těžší jho, pak prudší rány cítí,

a horších porobů, než sám, je služebníkem.

Tak žije, umírá, a v smrtných křečích zdvíhá

ten výmluvný svůj zrak ku bezcitnému nebi.

Dřív v žití práce měl, teď lásky zapotřebí,

když země veškeré jen na něm lpěla tíha.

Co jeden umírá, zas druhý k práci vstává,

a prvně na poli dnes že se chystá k dílu,

hlas zvedá vítězný a pyšný na svou sílu

lem brázdy hluboké a slavné vyorává.