VŮNĚ BLÍNU

Má hrdost a má pýcha zraněna je,

já za ní se tu vleku jako stín,

a zášť v mém srdci jako ten plod zraje

a jedovatě voní jako blín.

Je prázdno kol, jsou zpustošeny kraje,

kde v slunci skvěl se hrozen révovin,

tma pustá je, zpěv ztich’, spí šeré háje,

je hluchý klas, jejž vydal země klín.

V mém srdci, zdá se, otravný květ pučí,

květ dobra v něm tvá ruka servala,

je div, že zlobou svou je neumučí.

A přec, když těžkou vůni dýchám blínu,

já cítím: pýcha mne jen přelhala

a láska dí mně: „miluj“ – ač tu hynu.