Vůně bolesti.

Zas v bledých růžích vzplál sníh na obzoru zoří,

nad mokkou tupě dlím ve snění orgii,

jak chvění hynoucích a zamlžených moří

dav mdlých jde vzpomínek a srdce opíjí.

Zřím jakous známou líc, jež pod polibky hoří

jak krví zbrocený sníh bledých lilijí,

zrak shaslý, z temných řas jenž bolestně se noří,

v šeř krajek tratící se ňader linii.

Zas tepnu na skráni mně dráždí čísi dech,

jak v šedých lásky snech zas pálí na prsech

mne tíha kadeří, jež sytý parfum koupá.

Vše mizí; sníh jen tká své draperie dál.

Jak slzy kadidla bych v černém chrámu ssál,

jed vůně zahořklé v mé duše prázdno stoupá.