VŮNĚ DOMOVA.

Je v životě jak v lese malá tůně,

k níž často zabloudí můj krok;

z ní stoupá sladká a vždy svěží vůně,

a stejnou zřím ji rok jak rok.

Ač hluboká je, přece vidím ke dnu

a náhle zrak se zarazí,

když zcela z blízka do ní s výše shlédnu,

v ní spatřím známé obrazy.

Tu milé tváře děda svého, báby,

jak v hlati zrcadla tam zřím,

a vůně dál mne ve hloub jasnou vábí,

že skokem v ni se ponořím!

Kde ocitám se? V říši Vodníkově?

Zní všude kol mne známý smích...

Svůj vlastní hlas tu slyším v každém slově,

jsem v kruhu mrtvých přátel svých!

Dál hlouběji se ponořuji v tůni,

dál vidiny se zjevují,

a v srdci cítím hojivou tu vůni,

již na dně jejím vdechuji.

Je to jak omamné by rostly květy

v tvém lůně, vodní prostore!

Toť vůně, která nevyprchá léty,

jak vůně růží z Lahore!

Několik kapek vezmu do flakonu,

jejž nosit chci jak talisman,

bych na srdci vždy měla vůni onu,

ten nehynoucích květů van...

A může flakon ten se s výše sřítit,

jej rozbít ruka surová,

i ve střepech tě bude srdce cítit,

Ó, sladká vůně domova!