Vůně dopisu.

Zas tedy dopis... Vstříc mi dýchá

navlhlou vůní fialek...

v klenutí smutku, šera, ticha

se bílý paprsk náhle smek’.

To bude chvíle při západu,

ach, při západu květnovém,

kdy v otevřené na zahradu

v mé okno vonět bude zem,

a šeřík narudlý a bílý,

jasmínu květy hvězdnaté...

nad stolkem tvář se k tváři schýlí

v důvěrném, sladkém tête à tête.

Nad listy z dávna, s štěstím v hlase,

se rozesmějem dětinně, –

pak ona náhle zadumá se

s dopisy těmi ve klíně.

A soumrak padne na zahradu

s tím opojením v klidu svém...

To bude chvíle při západu,

ach, při západu květnovém!

V klenutí smutku, šera, ticha

se bílý paprsk náhle smek’.

To její dopis vůní dýchá

navlhlou vůní fialek...