VŮNĚ.

Hořely květy jásavou červení,

zpívaly bíle, modře rozprávěly.

Sen nejsladší se z nitra pramení,

nesmělý, plachý, tiše rozechvělý.

O čem to snil jsem v barevné záplavě?

Ptejte se oblaků, jež nebem plují,

ptejte se stromů šumících v únavě,

proč se tak rozpřáhly a proč se rozžalují.

Bez tvaru, bez obsahu se vlní sen.

Jen vůni má, vůni, přízvuk melodický.

Do lázně omamné jsi chvíli ponořen,

bys umyl prach a kal a tvrdý smutek lidský.

Snad je to sen o tiché bytosti,

jež z aleje se vynoří a usměje se.

Snad je to sen o nové radosti,

jež křídla připne ti a tebe vznese.

O kom a o čem – je to jedno přec.

Oblaka, šumění a květů hebký závan.

A ty jdeš opilý, květů těch milenec,

vlněním sladkým měkce uhýčkáván.