VŮZ ŽIVOTA MÉHO S VRCHOLU SE ŘÍTÍ...

Vůz života mého s vrcholu se řítí...

Vozka-smrt, hle, sedí na kozlíku,

nedbá zděšeného mého křiku:

„Zastav, smrti, vozu kola rozjetá,

rád bych uvil kytku z májového kvítí,

jež po loukách kolem všady rozkvétá.“

Vůz života mého s vrcholu se řítí...

Vozka-smrt se chechtá na kozlíku,

čekám konec v každém okamžiku:

„Zadrž, smrti, vozu kola prokletá:

chci žít ještě, dokavad mi slunce svítí,

v modru skřivan pěje, jara poeta.“

Smrt se směje jen a povoz v důl se řítí.