Vy dnové krásy, zlatí snové mládí,

Vy dnové krásy, zlatí snové mládí,

vy chvíle blaha, zda vás oželím?

Čas jako vichr přes mou hlavu pádí

a smuten teď a s okem zamželým

když probírám se v listech této knihy,

kde stopy své jste zanechaly všade –

cit lítosti a nevýslovné tíhy

se v duši mou i na mé srdce klade –

Ach, tato kniha věru připadá mi,

když rozhlédnu se v rámec její kol,

jak vábný román, z dětství juž mi známý,

pln veselých i smutných kapitol,

jež útlá ručka mojí Musy skromné

mi zlatých svila upomínek nití!

Teď snů těch román ztracen však je pro mne

a „Pojď!“ – mi kývá přísný román žití...

Z pohádek luzných čarovného bludu

mám v žití vejít báseň pravdivou:

Zda vytrvám, a rekem ní tam budu?

Zda hvězda má mi bude příznivou?

Zda v proudu všedním holé skutečnosti

tam jiskru aspoň najdu poesie?...

Ba, přátelé, ten román lidských ctností –

jak mnohem snáze psává se, než žije!

Ó, smiluj se, a dej mi, Pane, síly,

bych neutonul v pusté vřavě kdes,

leč jako k slunci vzlétá orel bílý,

se mocně jednou k cíli svému vznes!

Chci pracovat, chci vykonat zde mnoho,

chci v nesmrtnosti získat sobě podíl,

chci nadšen zpívat k slávě lidu toho,

jejž miluju a z něhož jsem se zrodil!