Vy doby zašlé...

Vy doby zašlé zlatého mládí,

jak tažní ptáci vracíme rádi

vždy se k vám zpátky: s křídel zář snů

střásáte v nitro, kam se jen hnu,

rosu svých písní, mile jež chladí

v života znoji, k úsměvu ladí

zbrázděné čelo – ruce k vám pnu:

„O buďtež světlem pozdních mi dnů!“

Jsem poutník zprahlý života znojem,

uštvaný bouří, znavený bojem,

netoužím více, nedoufám v nic;

A přec mi sladko v zpomínkách na vás,

oko se kalí, retem chví Zdrávas:

podoba známá kyne mi vstříc.