Vy jste psala!

Moje paní, moje paní,

je to možno? Vy jste psala!

Vy jste se i do vzpomínek,

paní moje, zahloubala!

Je to možno? Vy si na mne

časem taky vzpomínáte?

Oh, má paní, jak jste dobrá!

Vy mne tedy ještě znáte!

A já pro Vás přece neměl,

krom té smutné lásky svojí,

nic, než srdce trpělivé.

Což to za vzpomínku stojí?

A já pro vás neměl ani

slov, když jste nás opouštěla,

jen to srdce krvácelo,

jen ta duše, – ta se chvěla.

A Vy přec mne ještě znáte,

a Vy ještě píšete mi!

Oh, jak drobné jsou ty řádky,

drobné, ale sráží k zemi!

– „Zanechte vše budoucnosti!“ –

O má dobrá, sladká paní,

co je útěchy v těch slovech,

útěchy a – slitování!

Co mi ještě víc ty chvíle

budoucnosti dáti mohou?!

Oh má paní, srdce moje

bude vždy u Vašich nohou!

Šlápněte jen na ně směle,

vřelejší najdete stíží. –

Vaše nožka je tak malá,

ta mu přece neublíží!