VY KRÁSNÉ ZAHRADY... (I.)

Vy krásné zahrady básníků srdci sněné,

horečkou touhy duchem vybásněné.

Vy krásné zahrady snem lásky vykouzlené,

na širých březích Věčna položené –

Vy krásné zahrady, kde Hvězdy hoří věčně,

květiny hrdých stvolů kvetou a voní věčně –

ach, Hvězdy Ideálů, květiny krásných citů,

všech vyšších hodnot, vyšších sil a ctností,

rozkvetší mimo svět železné příčinnosti

a kletby hmoty, tam, kde affinitu,

odvěčně určenou neruší žádná látka,

ni věčnou arsis lásky rovnováha vratká;

kde oheň svítí bez spotřeby, květ voní beze ztráty

Svět reality prismem Nitra jatý –

kde všechno od míjení odekleto žije

ve věčné rovnováze věčné harmonie:

Vy krásné zahrady – mé srdce patří Vám!

Má duše nešťastná, jak vyšší touhy žena,

kdys od hrubého muže uvězněná,

jak po svém miláčku své paže zvedá k Vám!

Hle, moje oči! Nesvítí to tam

odrazem světla Hvězd, jehož jste Vy tak plny?

A jejich úsměv – což to nejsou vlny,

jimiž se nesou vůně Vašich květů,

tak zcela cizí tělesnému světu?