VY KRÁSNÉ ZAHRADY... (II.)

Žel, z Ráje vyhnaný zde v Skutečnosti žiju,

a s nostalgií zlou Vás pouze vzpomínám,

když na obloze snění, čarokrásný klam,

se občas zjevíte v mém teskném exiliu,

tak příliš podobny jen fata morganám!

Když pomním na Vesmíru grandiosní práci,

práci Sisyfovu,

jak vždycky na čas jen zhráněna v integraci

se opět rozkládá, až v chaosu se ztrácí,

by začínala vždycky zdola znovu;

když zřím, jak budova, jak organismus, představa či cit

vždy znovu se zas musí rozložit,

v útvary nové přejít, by dál mohly žít;

když zřím, jak se tu všecko mísí, přeměňuje,

tu spojuje, tu opět rozpojuje:

až se jen stálým probíháním branou smrti Žití,

jen marným kolotáním veškero zdá Bytí –

a v Bytí tam i Já, dočasná synthesa,

v níž, jako v zrcadle, Bůh-Vesmír s hrou svou-děním,

Bůh-Vesmír, Proteus s vznikem svým-pomíjením

se shlížet zdá!