VY KRÁSNÉ ZAHRADY... (III.)

A přec: Vy zahrady, básníků srdci sněné,

horečkou touhy duchem vybásněné,

Vy krásné zahrady, snem lásky vytvořené,

na širých březích Věčna položené –

já věřit chci, že marně nejste sněny,

jen duchem vybásněny, srdcem vykouzleny,

já věřit chci, že nejste pouhý klam!

Vy všichni zduchověle štíhlí Věčna knězi,

labutě sněžné Věčnost zpívající,

v svém zjevu sami Věčnost zrcadlící,

milostné kouzlo bez míry a mezí –

Vy silní rytíři svatého Ducha Graalu,

Vy vojíni praporu Ideálu,

mně dosvědčte, že pravdu vyznávám!

Jak je to krásné: Krajem smrti jít,

zde prostřed konečnosti Věčnost žít –

své srdce proti ranám skutečnosti,

jež malá je svou skepsí, silná bez velkosti,

pancířem Ideálu zaštítit!

Jak je to krásné: Knězem Věčna být,

skutečna prašnou cestou s hlavou vzhůru jít,

a nad ní, ve výši Graal svatý nadšen nést,

kam odráží se s hůry v tisícerých svitech

Světlo Hvězd!

Nad země zákony Sen Nitra postavit,

pak v Nitra svého prismu zemi dát

paprsky světelnými plát a hrát,

ji v světle Snu, ji v světle Budoucnosti zřít!

Trojici svatou Pravdy, Dobra, Krásy,

co vyšší dcery Všeho Bytí Matky,

co trojí formu Té, jež na vše trvá časy,

vyznávat!

Tak vědět, v hmoty kameni že ducha dřímá hrad!

Tak proti skutečnosti vyšší pravdu Nitra,

tak proti stvořenému včera své vlastní tvůrčí Zítra

si postavit!

A v tento slavný zítřek, ducha vlastní byt,

své vnitřní, vlastní Já, jež zde podléhá změně,

tak neproměnně a tak oslaveně,

vidět jít!