VY KRÁSNÉ ZAHRADY... (IV.)

A proto: Zahrady na březích Věčna zřené,

od pravých básníků vždy tady sněné, pěné:

Vy krásné zahrady, mé srdce patří Vám!

Hle, moje oči: Nesvítí to tam

odvahou Světla Hvězd, jehož Vy tak jste plny?

A jejich úsměv – což pak to nejsou vlny,

jimiž se nesou vůně Vašich květů,

tak zcela cizí pozemskému světu?

Což by se v úsměvu mých očí světlá Vaše síla

tak čistě, oslaveně zrcadlila,

kdyby Váš svět byl jenom pouhý klam?

Což by Vás naše srdce, básníků srdce, snila,

kdybyste nebyly světelným odrazem,

jenž s Budoucnosti světa promítán až sem?

Kdyby z nich neměla své sémě v našem snění

tato zem?

Ta zem, již z kletby tmy my jednou duchem pozvedneme

a v hrdinném svých vyšších srdcí plání

to Vaše Hvězdné Světlo jednou na ní:

Vy krásné zahrady, dnes pouze v nitru zřené,

jen touhy horečkou, snem lásky v dnešek přikouzlené –

vítězně zažehneme,

a s Ním též květy Vaše, o nichž dnes jen sníme,

z rytířských srdcí svých si na ni přesadíme!