Vy, kteří nade mnou jste hůl už přelomili

Vy, kteří nade mnou jste hůl už přelomili

a pro mne nemáte než slovo nenávisti,

kdož jedem svojím jste mou duši otrávili

a všechnu podlost svou jste na mě chtěli snésti,

vy, kteří přátelství mi klidně lžete dále,

ač dávno jenom vztek z té vaší hrudi dýše

a pohrdání snad – v své bídě neskonalé

jen bijte do mne dál se vznešené své výše.

Já snesu už váš hněv i vaše anathema,

jež moudře v soudech svých jste vyřkli nad mou hlavou,

a jen vám pravím tu: ten ještě pravdu nemá,

kdo po všem šlapat chce se zběsilostí dravou.

A prosím vás: jen ji své zloby ušetřete,

ten čistý, bílý květ, jenž připjal se k mé hrudi,

jenž dýše mladostí a voní jen a kvete,

jak jara pohádkou když zem se ze sna budí.

A jenom modlitbu a slova požehnání

vy mějte pro ni vždy, když mysl vám to vzruší,

vždyť co v tom tklivosti vy netušíte ani

za trochu lásky dát svou celou mladou duši.