Vy oči.

Sníh na všem venku, mráz je a chlad,

na stromech třpytí se jíní,

však vesny paprslek slunečný pad’

zas prvně na stěnu v síni.

Tam obraz vybledlý visí tak tich,

hruď chví se, jak ho jen zočí; –

ten zlatý paprslek ve vás se mih’,

vy oči, tesklivé oči!

Zapadlý život probouzí zas,

tak dávno, dávno už shaslý,

umrzlé slzy, úsměvu jas

v těch brvách jak by se třásly.

A tak ten paprslek do síně vpad’,

jak duch když potichu vkročí. –

Ó na všem už jíní mráz je a chlad,

vy oči, tesklivé oči!