VY STÁLA JSTE NA ROHU ULICE...

Vy stála jste na rohu ulice,

já viděl, jak zrak Vám plane,

i řekl jsem „slečno“ Vám zdvořile,

a Vy na to chladně zas „pane“.

Nu ovšem – vždyť jsme se hněvali,

což měla jste jiného říci!

Vám slušelo, šátek z batistu

že vzdorně jste přitiskla k líci.

Byl večer tak tichý, my zřeli jsme,

jak stále více se stmívá

a jak se na nás z oblohy

bledá zář měsíce dívá.

Pak přišly ty obvyklé otázky,

jak jsme se po ten čas měli.

Já řekl jsem „dobře“ chladně Vám,

a rty Vaše „též dobře“ děly.

Dál šli jsme tichou pak ulicí

a mluvili spolu jak dříve,

jak bychom se nebyli hněvali,

já patřil jsem v oko Vám snivé.

Já mluvil jsem o bouři života

a o svém utrpení,

jak radost a láska často tak

se v trpkou bolest změní.

Jak otráví přečasto klamu jed

sny naše nejkrásnější,

jak plamenná touha po štěstí

v nás nikdy se nezkonejší.

Jak ve Vaše spěchal jsem objetí

tmou bouře a hrozivým mrakem,

jak bolí mne, že jste přijala

mne tím svým chladným zrakem.

Dál šli jsme a zřeli mlčky zas,

jak stále více se stmívá

a jak se na nás z oblohy

bledá tvář měsíce dívá.

Tu byla jste beze slov; cítil jsem,

že srdce Vám příliš je teskné,

a zřel, jak v modrém oku Vám

se soucitu slza již leskne.

Pak řekla jste štkajíc: „Ó, nemluv již dál,

vždyť tebe jen duše má žádá,

skloň šíj svou již v mé objetí,

vždyť víš, že mám tě tak ráda!...“