Vy tiché hvězdy!

Vy tiché světy tam na hlavě noci tmavé,

jak touhy koruny, jak světla naděje,

vy matky noci slzy bolu žhavé,

v nichž světa tichý pláč a bída okřeje,

vy věčné touhy družky věčně milé,

v jichž tichý soucit bol si skládá tíž

a duch si osiřelý hledá cíle:

proč světy svaté, proč mi nejste blíž?

Jen z dáli vidím vás; a ač že nikdy vím,

ach nikdy nedostihne touha rozletlá

tam lesku vašeho, svůj zrak přec obracím

od země mrtvé k vám jen, do světla!

Neptej se nikdo proč? vždyť já to nevím sám,

a tolik jen se duši v tajném skrytu zdá,

že buď ty všecky světy v prsou živé mám,

neb duše má je po nich světem rozletlá. –