VY VŠICHNI.

Vy všichni moji vzdálení, jen klidně spěte!

Já hlídám statek váš, svůj hlídám žal,

jenž v hloubi noční nejplněji kvete.

Zpěv cizí matky posilu mi dal,

jak pozdrav zachvěl se pláč novorozeněte.

Dech vašich zahrad, plných požehnání,

s mátohami se vloudil do síně.

Vítr se pozvedl jak hudby zdání

od lesů ke skalám, od skály k dědině,

a zmírá, vstává zas nad širou plání.

Vy všichni moji vzdálení, ať mrtví nebo živí,

vězte, že hlídám zde, že hlídám po vás žal.

A se mnou ukolébavky spád zádumčivý

hlídá žal právě zrozený, by rozkvétal

v hořící krvi, nesmířitelný, leč snivý.

Hlas noci výmluvný na okna ťuká,

sesílen větrem lká jak času zrod a skon,

věčně se tvořící, jak touhy muka.

Rosa již sletuje... Tu zdá se: kdesi zvon

pod srdce zmatenými údery že puká.