Vy zadumané, žluté rozvaliny, (I.)

Na Dívčím hlučný hodokvas dnes víří,

číš veselí, až po kraj naplněná,

jak růže kalich libodechou vůni

rozkoše sladké po komnatách šíří;

hlaholem písní zvučí hradní stěna,

na níž ve pýše královské své trůní

ta čarovábná růže pětilistá,

vždy stejně vnadná; i když v trsu pučí

i když do tmava žhavou lící hárá

i když uvadlá ku skonu se chystá.

Tak přepyšně již vzešla, zmohutněla

ta větev svěží, šťavnatá a jará

na rozložitém Vítkoviců kmeni;

tak dlouho těsněj vždy se přivíjela,

jak svlačec modrý v úponkovém stisku,

že udusila zrádnou pod zelení

i Přemyslovu nevadnoucí lísku,

jež vypučela z otky oráčovy...

Pan Oldřich sezval dobrodružnou četu

zemánků drobných, purkrabí a manů

směs pestrou – jak změť cizopasných květů,

jež pralesa kmen mocný opřádají;

tím kmenem mocným – hojné panské zboží,

kol něhož pne se těsnou ve lianu

bezduchý rej všech příživníků v kraji.

Ač noci postup bujnou radost množí,

ač v bujném plesu číš o číši zvoní;

pan Oldřich předce smutně hlavu kloní

v svalnatou ruku... V trudném přemýšlení

čas ob čas čelem horká dlaň se šine,

jak setříti by z blány jeho chtěla

s krůpějí potu, jež se z vrásek line –

i dusivé to, chmuryplné snění,

v němž mysl jeho stuhla, skameněla.

Nadarmo v dvorských šašků hodokvase

pan Višně z Větřní, dvořan kratochvilný,

úsilím šprýmů sterých namáhá se

zveselit chvilku tesknou mysl páně.

Ač tak je panských pokynů vždy pilný,

jak soudruh jeho, – jenž tam ve parkáně

pod brankou vjezdnou na Krumlově hradě

se družkou svojí – statnou medvědicí

provádí kejkle v laškovité vnadě:

předc nezjasňuje pána zřítelnici,

předc Oldřich k němu ni na plachou chvíli

nezvedá pohled chmurný, zasmušilý.

Nadarmo Buzek z Rovného, Jan z Pluhu

se paním koří, které v čarokruhu

kol pana z Růže pás uvily zlatý,

jak světlušek rej; – duhobarvá četa,

půvabná druž ta, – vonná bystroletá

ševelem křídel chvějných neprolomí

tu mříži, za níž jako orel spjatý

se potácí dnes Oldřich skaboněný.

Myšlenky páně jinam obráceny. –

Tvář zbrunatněla temně do krvava.

Před zrakem Oldry vyděšeným vstává,

směsice zjevů, křivolaká, pustá –

a křepčíc kolem unavených hledů

jak vidmo z báje mohutní a vzrůstá

krvavé stopy zůstavujíc v sledu.

Zas před ním seč se hrůzná odehrává,

jež pod Táborem četné jeho voje,

jak zralé klasy sklála, porubala,

tím srpem děsným, kterým v den ten žala

v palcátů svistu ruka Hospodina

osení svoje, jímžto sudbou věčnou

měla být smyta pronevěry vina.

Pro ztrátu vojsk svých padlých v chrabrém šiku

pán slzy nemá v zasmušilém zraku,

vždyť hrstka to jen bídných nevolníků

přirostlých k hrudě – kde se množí, kvete,

jak v panském roli stvol vlčího máku.

Jej osten jiný, palčivější hněte...

To vzpomínka, že onen chuďas selský,

ten Mikeš z Husi tvrze pobořené,

se odvážit směl pokyn velitelský

zahřměti v ucho páně pokořené –

a více ještě, že ten Smílek z Křemže,

jejž skrotit pán chtěl jako jezevčíka,

co neposlušně v lovčí smeči skemře,

a zvědavě se pánu plete v nohy: –

že troufal sobě on, červ přeubohý

sledovat šlépěj zlého rozkolníka

a hodit k nohoum, jemu, Vítkovici

nerovné vády směšnou rukavici...

Tu stichnul náhle šumný hovor v sálu.

Pán vytrhl se z horečného snění,

když uzřel Evu, lepou milostenku,

mistryni švarnou panských bacchanálů... –

Na povel její dívky čárovnadné –

se vyhrnuly za ní ze přístěnku

a řadily se ve skupiny ladné.

Rej bujný síní zaburácel jasnou – –

jak rusalky za šera na pažitě

dívčiny v tanci hopkovaly hbitě; –

nožky se chvěly pod sukénkou řasnou

v rolniček chřestu, jimiž tanečnice

si ověsily kotník růžovatý.

Do tmava nachem líce jejich vzplála

palčivým dechem vášně rozehřaty; –

pohledem snivým žhavě laškujíce,

na prsa ruce kladly v roztoužení,

kde pod živůtkem, v čarovábném chvění

se bílá, burná ňádra ukrývala;

odtud se k ústům ručky nesly v mihu

polibek sterý hostům vzkazujíce.

Kynula Eva – stichly bajadery

růžovým prstem v tanci přimrazeny.

Pán střásl rázem dusných vidin tíhu,

jat bleskným žárem pohledů té ženy,

jež takou vášně čaromocí žhaly.

Myšlénky prosty srdcervoucí dumy,

se lásky ohněm plápolavým vzňaly. –

Vzchopil se Oldřich; kolem v pestré tlumy

se hodovníci seskupili hbitě –

a hlasem chvějným, ostrým, pronikavým

zazvučel ret, v němž každá žilka hrála

nezměrnou vášní: „Evo, okamžitě

rci nyní slovem sladce usměvavým,

čeho by duše vnadná tvá si přála,

já splním věrně – svědkem volám Boha! –

tvou tužbu všakou – byť se smrt v ní kryla.“

A Eva na to tiše odvětila:

„Já hlavu žádám Biskupce si Jana!

O pokyň, kníže, rukou všemohoucí; –

jak Herodias divou touhou planu,

zřít krev tu jeho rudým nachem žhoucí,

ta líce siná katem porubaná,

jež hlásala kdys největší mou hanu.

O! žár mé pomsty uhas, ukonejši,

o rozpomeň se, pane přelaskavý,

na děsnou onu krutých úkor chvíli,

již na Krumlově v pyšném chrámu Víta

jsem zažila kdys – druž tvá nejvěrnější

na pranýř hanby slovem jeho vbita

před hučícími, rouhavými davy,

jež kolem mne jak dravé feny vyly

a zvuk slov jeho mrzkých opáčily.

Na kázání to, pane, vzpomeň sobě,

kdy bídník ten, jenž před zástupy hlásal,

že předchůdcem je vyvoleným páně, –

ač Antikristu cestu upravoval: –

tak zuřivě se litým slovem kasal

na Evu tvoji, že se její skráně,

v té pološeré velechrámu kobě,

do tmava rděly –; když tam vypravoval

„o rozkošném a sytém živobytí,

o frejích, tancích, rufiánství peském,

jež tyje z krve nebohého lidu –

a ukájí se jeho na porobě –

jak pohrdal tam zlatohlavů leskem,

– jež na čele se panských krásek třpytí: –

jak on – ten světec! – vzrušen v svatém klidu

tam hřímal kletbu v rozlícení mnohém

na hlavy dívčí, jež v nelepé zdobě

kudrlin divných strou se do široka

a pnou se vzhůru převysokým rohem. –

Jak při tom na mne zuřivé své hledy

obracel zlostí sesinalý, bledý...“

Při slovech těch jí hněvná jiskra z oka

vyšlehla bleskem – chvatem přeletěla

pod brvy pána svraštělé a dumné.

„Přiveďte vězně!“ drsná slova zněla

a zvuk jich ihned ohlas tisícerý

opáčil v bouři jásavé a šumné.

Veselým rejem nožky lepotvárné

křepčily kolem křesla hostitele.

Eviny líce, unylé tak švarně

jak měsíc, svrhna mraků závoj šerý,

zasvitly plným, čarovábným leskem,

Oldřich v ně zhřížil myšlení své celé

i duši skřehlou, zamrazenou steskem.