Vy zadumané, žluté rozvaliny, (II.)

Sklepení šeré – pod okénkem šplouná

zelená vlna burných říčních slapů,

jež kypříc něžně břehů smavá rouna

zde v hradní stěnu jako šelma lítá

zatíná vztekle zuřivých vln tlapu,

až chví se, třese, mříže rezovitá.

Za ní tam v koutek zimavý se choulí

postava vězně v kámen vlhký vkutá

řetězem s těžkou, línou vlečnou koulí.

Ó Jene! jejž ve svatém zanícení

„Biskupcem“ zvaly zbožné lidu davy,

vedeny tebou k lásce bohumilé; – –

jaká to ruka čaroděje krutá

tě rázem strhla sem s prestolu slávy

v tak hluchou propasť hany, utrpení?

Rci, stíne bledý, kde ta bajná chvíle

kdy, oděn světců gloriolou zlatou,

tam na Krumlově hlásal’s láji chudé

o ráji příštím, jenž se k zemi snese,

až kalich Páně s Krista krví svatou

zas od úst k ústům kolovati bude

a lidstva kmen, jenž usýchá teď, chřadne,

se obalí v květ, novou mízou zmladne

zas v jara snivém ševelu a plese?

Až rabů znoj – jenž panský luh teď mrví,

na perlu vzkvete s leskem usměvavým,

jak smírný blankyt předobrého nebe,

až krev, již z hrudi nevolníků střebe

lakotným retem mrzká zvůle pánů,

se lidstvu stane drahokamem hravým,

jak Graalu krůpěj svatá drahocenná,

za vinu cizí z lásky procezená!

Jak podobáš se, učni přeubohý,

teď mistru svému, mučeníku Janu,

jenž v síni zlatou vkročil mezi bohy,

nesvrhna obuv s rouhající nohy

a za to odnes’ hanu svrchovanou,

jak Člověka syn – v děsné útrap chvíli,

když božské čelo jeho zastínili

korunou bláznů – ďáblem počrtanou!

Veliký měsíc nad Menštejna valy

vstal s rozjasněnou, úplňkovou lící,

bujaré vlny, jak rusalky snící,

po balvanových prazích vztahovaly

řasnatou řízu ramen úbělových

a časem v okno vězně zašuměly

ševelem luzným zvěstí pohádkových,

jež zašeptal jim Vltavy klín stmělý,

ve mlžné šero bájí pohřížený.

Vylákán svitem z lože namáhavě

se vplížil vězeň v arkýř zamřížený –

a v zasmušilé, snivé jeho hlavě

jak tažní ptáci chvatem přeletaly

vidiny lesklé i pochmurní snové. –

Zas nedávné té minulosti dnové

před zrakem jeho v tajeplné vnadě

omhleny hávem upomínek vstaly.

Zas ocitnul se na Krumlově hradě;

kde se naň z plátku růže pětiklané

odevšad přízeň panská usmívala. –

Jak vánku šum, když jarním luhem vane,

ve sluchu jeho sladce zaznívala

zas velebná ta zvonů vyzvánění,

zovoucí v písní libozvučných znění

nábožné lidstvo z široka i dálí

do šerých svatyň Víta katedrály.

Zas před ním chrámu tmavá loď se klene; –

červeným suknem, jako v dětské báji,

jsou chmúrné stěny její obestřené;

fábory řasné po oltářích vlají

a kolem davy pestře vyšnořené

v svátečním rouchu zbožně naslouchají

tam slovům jeho, která hlaholila

před stolcem, kde se ve monstranci skvělé

velebná svátost pod hostií kryla.

Po chrámě radost rozlétá se bleskem

i plesá, jásá shromáždění celé,

když pojednou kněz hlásá vůli pána,

že od té chvíle po všem jihu českém

má článkem víry nezvratným se státi

to blahověstné, zlaté símě boží,

jež podél cesty seto rozsévačem

upadlo v trní, nehostinné hloží,

tam německého Rýnu nad limanem,

kde krkavci je sezobali klatí,

kroužící lačně pod obzorem stmělým. –

Ta nauka svatá, jejíž vyznavačem

lid jihočeský s Husineckým Janem

od dávna býval životem svým celým –

tak ubohý vždy a tak bohabojný –

jíž posvětil se zbožném ve doufání,

že vytryskne mu z hluchých skalních strání

na slovo věštce živých vod proud hojný

a z kalicha, jenž v obci bratrů volně

ode rtu ke rtům podávat se bude,

že vzpučí jemu kvítko žhavorudé

těch luhů rajských, po nichž tesknil bolně

v bláhovém klamu jak syn Israela...

Před zraky vězně mihala se dále

v mlžinách snění beseda ta skvělá

na povel páně po mši odbývaná

tam na Krumlově v pyšném předků sále.

Z tě vlny šumné, jež dvoranou chvěla,

hřímala slova Potštýnského pána

zovoucí zástup ku přísaze slavné,

jejíž sám Oldřich svatá říkal slova,

třesoucí ruku v rozechvění klada

na lem zlatého kříže Závišova,

byzantské práce, lepé, starodávné:

„Až do těch hrdel – do těch statků věrně,

chci kalich Páně svatý ostříhati,

daleka buď mne mrzká lesť a zráda,

ji zhltiž země, moji skoltež kati;

tak pomáhej mi, bože všemohoucí!“

A řada rabů panských lícoměrně

přísahy slova opáčila vroucí! –

Tu k nebi vězeň oko zdvihl hněvné,

jak odtud svědka volat by chtěl dolů,

přísahy křivé, pronevěry zjevné

spáchané tehdá rouhavými rety

před trestající tváří Hospodina

na místě svatém u božího stolu...

Studem se rděla Biskupce tvář siná

při vzpomínce na okamžik ten kletý,

kdy Oldřich blud svůj hrozný proklínaje

kalicha zřek’ se... Na Žebráku hradu

sám žebrák bědný, pyšným před legátem

v prachu se svíjel, rozhřešení ždaje

a zlíbav purpur protkávaný zlatem

kajicně poslech’ svaté církve radu

co zdárné její, bohabojné robě; –

dal katem zjímat ve surové zlobě

učení Páně skromné apoštoly

a kalich zdrojem lásky naplněný

uvrci v pospas hnusným retům feny.

Hruď Biskupcovu divé rvaly boly,

svraštělé čelo nevole stín tmavý

perutí plachou schmuřil, zakabonil;

však po chvilce zas paprsk třepetavý

ráj vzpomínek mu nových odeslonil;

v něm roj vidin zlatokřídlých, šumných

slavíčím hlasem rokotal a zvonil.

Ta bytost, která v hebkém mlžném hávu

se jevila mu, když v myšlenkách dumných

se utápěla duše jeho pustá

a k šíji těžkou smutnou klonil hlavu;

ten anděl, který spráhlá jeho ústa

mu vlažil těchou, oheň v srdci nítil,

kdykoliv pohár bědy svrchované

před zrakem jeho v temnotách se třpytil –

zas k němu lehce v obláčku se sklání...

Zjev Anežčin to... Opět před ním stojí

Oldřicha sestra v usměvavé kráse;

jí nachem plane tmavá růže v skráni

a pod živůtkem v luzném nepokoji

bujarých ňader vlna zachvívá se;

líc úbělovou sladkém ve rozpaku

červánků ruměn jemný přiodívá

a žhavá jiskra v temném hará zraku.

Na prsa vězni hlavinka ta snivá

poklesá zvolna – srdce jeho jihne

a duch uštvaný bědou tisícerou

na křídlech touhy znenáhla zas tíhne

ve čarovábné zámecké ty sady,

v lipovou alej, besídku tu šerou,

v níž sladce tak se ret ukláněl k retu

za vonné sprchy jasmínových květů...

Tu přede dveřmi Biskupcovy cely

surových hlasů zazvučely vády,

a do vnitř vrazil v pronikavém vzkřeku

biřiců zástup vášní rozkypělý,

vězně se zmocnil, v pádných pěstí vleku

jím do komnaty Oldřichovy smykal.

Zde Eva s druží uchystala v chvatu

vše, co dle vůle Oldřichovy maně

dovršit mělo dnešní hodokvasy.

Co zatím vězeň tichým nářkem vzlykal,

Cahyna mistr v šarlatovém šatu

popravčí meč svůj taje ve zápasí

na pokyn čekal mocné ruky páně

před špalkem jako před obětním stolem,

pod nímž tak mnohé nepoddajné čelo

se k hluché zemi ve prach skutálelo,

jak lůno květu slunným žárem spráhlé

podťaté rázem s mízyplným stvolem.

Již zablýsknul meč clonou baldachýnu

nad hlavou vězně – když tu jizby stěna

se beze zvuku otevřela náhle,

jak svižným proutkem čaroděje tknuta –

a na prahu tam v šerém polostínu

postava dívčí bledá, vyděšená,

jak socha vstala, něma, nepohnuta.

Ukrytých dvéří čaloun kvítkovaný

zapadl zase do podvojí tajných;

do prostřed sálu krokem jako ze sna

Anežka vešla – před ní na vše strany

dav rozprchal se zbožnou hrůzou jatý,

jak před vidinou slétlou s říší bájných,

a sklesla ruka popravčího děsná

schromena bleskem žhavých dívčích zraků.

K Oldřicha křeslu Anežka se brala,

kdež seskupil se rejem vlkodlaků

dav z krvelačných vyrušený hodů.

Před trůnem pána klesla na kolena

a sladkým slovem srdcejemně, tklivě

Oldřichu ve sluch něžně šepotala:

„O dovol, bych jak druž tvá vyvolená –

jak Eva i já přání zjevit směla. – –

Za život vězně, jeho za svobodu

já žebři Tebe – naplň dobrotivě

tu prosbu žhavou duše osiřelé

a bůh, jenž nyní retem dívky chudé

hovoří k tobě – jednou milostivě

oplatí tobě – soudcem vlídným bude!“

Zachvěl se Oldřich – ruka jeho matná

o lenoch křesla líně podepřená,

pokynem prudkým náhle vzrušila se

a zřítelnice vášní obestřená

se vytřeštila v pusté oka řase;

pak sechvěla se se rtů majestátná

rozkazu slova: „Svoboden jsi, Jene, –

Cahyno, ustaň – poroučím tak, velím!“

........Shromážděním celým

jak blesku žeh – jak rachot hromu náhlý

zachvěl hlas pána a jen utajené

mručení hněvu kol se ozývalo.

V pozadí Eva žasem přimrazena

do krve hryzla ssinalý ret, sprahlý,

v bolestech dusíc dravou srdce muku –

divokým ohněm tmavé oko vzplálo

a ruka bílá tiskla křečovitě

v zápasí řasném jílec dýky zlatý.

Pak vztyčila se hrdá, kyprá žena

a s kletby slovem, divých, cizích zvuků

zmizela rázem panské ze komnaty.