Vy zadumané, žluté rozvaliny, (III. (Roku 1420tému.))

Ó roku hrůzy, nářku, slzí, bědy

a bezmezného zoufalého hoře,

jak orkán divý v člověčenstva moře,

jsi zadul s hněvných Hospodina retů,

jež promluvily tebou naposledy

výstrahou děsnou ku celému světu!

Jak hrozné všude zůstavila sledy

tvá noha, spjatá pomsty líticemi, –

v rachotu bubnů, ve palcátů třesku,

ve svistu cepů, v houfnic dýmném blesku,

po nebohé té jihočeské zemi!

Jakým to ostrým smrtonosným spárem

do měkké její zaryla se šíje

ta příšerná Tvá ruka kostlivcova,

jak rozervala poletavým cárem

tu cudnou její řízu rusalčinu!

Ó, žalostné té dějů tragedie,

jež snesla se tu v stínu smrti charém

na nepodajná prsa olbřimova,

svalená ve prach jako blesku šlehem

i s celou výhní světodějných činů

myšlenky vlastní bohorovným žehem!

Ty bědná zemi! – Dvakrát přeubohá!

Tvá chvíle smutku nadešla tak znáhla,

že srdce choré ani necítilo,

když ruka smrti ledná na ně sáhla;

tak v úradě své nelítostným bylo

i samo věčné milosrdí boha,

že v chvíli té se jemu nezželelo

ni matky samé, když ve pusté zlobě

syn vlastní sápal něžné její tělo...

Ó roku teskný! jak se těsně pojí

osudem žalným, nezbádaným k tobě,

ten jmenovec tvůj – který po dvou věcích

nad Bílou horou ve krvavém loži

se vztýčil nesa na schvácených plecích

kříž nedoměrné země této bědy,

jejž nevystihlé, hrozné soudy boží

seslaly na ni snad již naposledy!...

K jeseni rok se ponenáhlu kloní

nad vděků plným Vltaviným dolem,

kde od jara již na krvavém broni

harcuje démon nenasytné zhouby,

zdupaným luhem, uhněteným rolem.

Vše v troskách kolem – bolné steny lidu

se s bídou kraje srdcelomnou snoubí

a nebe v němém, olověném klidu

zavřeno nářkům, pochmurně se klene

nad hvozdů blanských zamodralým štítem.

Táborské voje ve pohybu hbitém

srovnavše rázem s prstí země černou

„Koruny zlaté“ rumy začazené

k Menštejnu spěly – strestat pronevěrnou

Oldřicha zradu, lítě, bez milosti,

tak jak jim velel vůdce rozezlený,

jenž krátce před tím v zlobě svrchované

i Prachatice rodné, milované

zákonu boha zbožně obětoval,

shlížeje němě, chladně, bez lítosti,

jak plamen rudý zvolna pohlcoval

ten drahý krov, jenž hostinně jej skrýval,

v úkrytu vlídném staré školní stěny,

kde nejkrasší svůj života sen sníval

po boku druhu Janu mučeníku...

Na kyprém svahu pod Třísovským chlumem

rozložen tábor božích bojovníků;

ruch polní vřavy – pustý hlahol zvuků

se mísil s řeky utajeným šumem.

Zavzněly bubny ve vířivém tluku

a jako v povel utichlo vše kolem,

když tam před prostým oltářovým stolem

postava vážná kněze zjevila se,

zdvihajíc kalich k nebi hvězdnatému,

kde plála luna v úplňkovém jase.

Jak dalné bouře temné rachocení

zazvučel chorál po bojovném tému,

pak zmlklo divé, nadšené to pění

a ruka kněze chléb lámala páně,

zvouc bratry, sestry ku božímu kvasu.

Ty kadeřavé Biskupcovy skráně

zářily stříbrem v paprskovém jasu,

když skláněly se k zbožným hodovníkům.

Ta ústa jeho, plná sladké těchy

a písní měkkých čarosnivé skladby,

krušila srdce božím bojovníkům,

že tajily se v drsných hrudích dechy

a jako stádo beránčí dav pustý

usínal v přítmí vozové své hradby.

Kněz ubíral se k hejtmanovu stanu –

však sotva rukou na zápraží shrnul

lem hrubé plachty, kosmatý a hustý

ucouvl náhle v němém žasu strnul; –

zřel Evu tam, jak něžně ku hejtmanu

Zbyňkovi v tmavém zákoutí se tulí,

kde v horoucím a vášně plném stisku,

jí svalné páže těsně ovinuly.

To utajené lásky ševelení,

polibků sladkých svistem přerývané,

tak zřetelně se ozývalo v blízku

jak hudby šum, jejž k sluchu větřík vane. –

Biskupec stál tu v teskném rozechvění,

přimrazen zjevem podivné té ženy,

a ucho jeho i zrak vytřeštěný

s účastí chmůrnou sledovaly maně

každičké slovo, které znělo v staně.

Vášnivým hlasem Eva hovořila:

„Hetmane slavný, pochvalu dnes Tvoji

dojista získám v míře svrchované.

Ten žhavý ret, jenž k ústům tvým se pojí,

démona ruka marně nestvořila,

ta jiskra, která ve zracích mi plane,

nadarmo z výhně pekel nezaletla

ve tmavostinnou Evy tvojí řasu

a růže ta, jež v bledé líci skvetla,

ve přítmí hříchu, v stínu viny plachém

nezvykla věstit červánkovým nachem

oběti své jen vyslyšení – spásu!..

Slyš!... přítel ten, jejž vroucně milujete,

ten přísah svatých strážce úzkostlivý,

ten rytíř chrabrý víry, činu, slova,

jemuž tu ke cti města spalujete

v obrovskou žertvu, slavnou panychidu:

ten Oldřich drahý... zalkej, Zbyňku, znova!...

již zítra snad ach! slzné zemské nivy

opustí navždy v mrtvém, věčném klidu!

Jediné slůvko z medosladkých retů,

jediný úsměv, jedno políbení

vtisknuté v tlusté, trudovité líce

němčíka Dittla tam u vodometu

v zámeckých sadech vykonalo více

než hluchých vašich houfnic burácení.

Jak chvěl se kuchtík, prudkým lásky žárem

jak sádlo v pánvi něžně rozplývaje,

jak hořely mu líce tmavorudé,

když opit žárem horoucích mých hledů

u nohou mých se svíjel přísahaje –

„že štiku, jižto při tabuli zítra

Anežce, pánu, předkládat bude,

promísí zrnkem nejprudšího jedu“...

Umlkl hovor – ve zvonivém smíchu

hlas Evin s měkkým hejtmanovým slovem

v jediný ševel utajený splynul.

Biskupci povzdech zašelestil z nitra,

kde citů bouře burácela v tichu

řasného roucha dusným pod příkrovem.

S krůpějí potu, jenž se s čela linul,

i slza tryskla v oku zaníceném

a vzplála žárem lítosti a hněvu

ve chmurných brvách pod birétu lemem.

Ze hlubin rmutných snivé duše zase

se vynořila v čarolesklém zjevu

postava její v oslnivé kráse

a kynula mu jak světice boží,

by sledoval ji...... Od Zbyňkova stanu

Biskupec prchá – Lásky osten žhavý

kročejů jeho divé chvaty množí.

Zvuk hesla známý knězi otevírá

vozové hradby nedostupnou bránu

a již se před ním prostírá pláň širá,

kde kreslí luny paprsk mihotavý

zubatým stínem Menštejna zdi bledé.

Po břehu pustém, jejž v tajemném krytu,

pahýly olšin lemovaly šedě,

krok jeho spěl ku strmé skalní srázi,

kde v černé sluji v jarých vlnek třpytu

Brložský potok jasné perly hází,

jež něžná ruka Vltavina sbírá,

když v lůno její bystrý ručej chvatí. –

V otvor se vplížil, hluboká noc, čirá

jej v zimnou náruč těsně přivinula –

však na cestu mu snové jeho zlatí

svítili z duše rozvlněné steskem

jak hvězdy venku třpytným čaroleskem.

Okamžik minul – již se vyšinula

pod hradním valem na protějším břehu

v balvanů změti postať Biskupcova.

Nad šumným prahem v úval zasmušilý

shlížela hrdá stěna palácová,

stápějíc těžkou olbřimovou patu

ve blyskotavém vodní pěny sněhu. –

K ní ubíral se bludný chodec v chvatu,

nejistým krokem kmenů přes pahýly, –

jež pitvorně se nade břehů lemy

jak nestvůr stáda rysovaly v stínu. –

Klopotnou chůzí k smrti unavený

po chvilce klesl Biskupec tu k zemi,

jak štvaný jelen v uschlou kapradinu.

Znavená víčka spánek olověný

mu sevřel rázem – zatím co duch jarý

dál těkal hájem čarovného snění,

jež v pusté pláni před ním vykouzlilo

půvabných vidin pohádkové tvary. – –

Z balvanů branky pustém po kamení

světélko rudé měkkou záři lilo

a v jasu jejím z nitra tmavé skrýše

obemžen kouzla duhobarvou vnadou

ku předu hnul se pestrém ve průvodu

sbor skalních skřítků dlouhou, táhlou řadou.

Drobouncí hudci jim tam do pochodu

stlumeným dechem přihrávali tiše

neznámé skladby tajeplné, tklivé

na housle, rohy, nevídaných tvarů

a pěli písně snivé, zádumčivé.

U prostřed klusal na bělouši hbitém

stařičký král Menštejna trpaslíků

vltavských perel oslněný třpytem,

s tou dlouhou bradou ve klubíčko svitou,

a za ním nes’ na kyprém polštáříku

roj vyšnořených jeho pohlavárů

korunku zlatou, drahokamy krytou.

Pak nový průvod vyšel z lůna skály;

na těžkých broních lesklém ve brnění

rytíři malí chvatem vyjechali

a v jejich středu v usměvavém rdění

se ukrývaly pany růželící,

dýšíce kouzlem srdcejemné něhy,

oděny kmentem, jehož záhyb planul

bělostnou září jako padlé sněhy.

V pochodní drobných plápolavém jasu,

jež nesla pážat četa lepotvárná –

královna jejich, paní bledá, švarná,

kynula žezlem; – průvod ihned stanul

a seřadil se v těsném polokruhu

u strnulého Biskupcova těla.

Růžový prstík tknul se jeho čela

a oko spánkem obestřeně v žasu

si prohlíželo skřítků pestrou stuhu,

jež vírem šumným jej tu ovíjela.

Kněz ku královně snící zvedl hledy

lem řízy její žhavě líbat chtěje,

v tom probudil se:... k němu nachýlená

Anežka stála v tichém zadumání

skrývajíc dlaní víčka zarosená.

Měsíce paprsk matný, sinobledý,

vylákav dívku z dusných komnat hradů

v čarovné noci svituplnou vnadu

modravou jiskrou hrál jí ve vrkoči,

jenž tmavou vlnou splýval s něžných skrání.

Veliké snivé ghazelí ty oči,

pohybem prudkým náhle odslněné,

s otázkou tichou jemně utkvívaly

na Biskupcově lící rozesněné,

již dosud plaché stíny ovývaly,

co zatím rety jeho šepotaly:

„Za tebou spěje, Anežko má drahá,

host noční v touhy sladkém rozechvění,

ač lednou rukou na srdce mu sahá

a svírá hrdlo teskné připomnění,

že to, co tobě ústa jeho hlesnou

se zjeví zradou – pronevěrou děsnou.

Mne v místa tato svedla touha divá

odplatit jemu blahověstné slovo,

jež zadrželo rámě Cahynovo!...

Nuž! anděl ten, jenž nad Oldřichem bdívá

v sesterském rouše něžné lásky tvojí,

nechť od té chvíle pozornosť svou zdvojí

a sleduje svým strážným okem bdělým

Němčíka Dittla – Evu, ženu klatou,

jež v tají spřádá černé vlákno zhouby.“

Kněz povztýčil se; – s líčkem uzardělým

Anežka k němu v náruč rozepjatou

se jemně snesla do kyprého mechu

pod tmavou clonu zeleného doubí.

Opodál zatím hluchým lesa klínem

se ozval šelest utajených kroků,

jež k Vltavě se ubíraly v spěchu

kol skalní stráně obemšených boků,

a na břehu pak, v pološeru siném

se postať Evy štíhlá rysovala.