Vy zadumané, žluté rozvaliny, (IV.)

Ozvěnou bouřnou ze Třísovské stráně

třeskutý hlahol polnic zaburácel

a v tábor chrabrých bojovníků páně

za heslem známým dávný ruch se vracel.

Obrovský chvost té bájné dračí stvůry,

jež hradbou vozů železnou se zvala,

hnul sebou rázem a již zdola, s hůry

hromovým hlasem kol se ozývala

táborských píšťal hudba zhlušující.

Posilci, zbytní ve divokém chvatu

řadili v šik se v krajních vozů krytu

a v předu střelci, honci, pavezníci

i s koněberců rozptýleným rojem

v řinkotu mečů, okovaných mlatů

deptali trávu sprahlém na pažitu.

K útoku kynulť Zbyněk nenadále

a divá touha vzplápolala vojem

vztýčiti prápor na menštejnském vale

s kalicha rudým blahověstným znakem.

Jak chvít se bude Oldřichovo tělo

pod kopyt koňských smrtonosným mrakem;

jak zakmitne se nízké pána čelo

v haluzích lípy před paláce stěnou!

V tom výkřik táhlý rozlehl se dolem

od vozu k vozu, ode stanu k stanu

v hrozivém šumu roznášel se kolem,

až těžkým křídlem zalet’ku hejtmanu,

jenž stál tu v zbroji s tváří skaboněnou.

Naslouchal Zbyněk, co mu divné zvěsti

úsměšným retem ve sluch šepotaly:

„Podzemní chodbou prchl Oldřich z hradu

a na Krumlov si volně dráhu klestí, –

však nežli zmizel, strestal krutě zradu,

již ruce sluhů vlastních osnovaly; –

pod římsou hlásky nad hradními valy

Dittlovo tělo ssinalé se houpá.“

V Zbyňkově oku divý žár se nítí,

ruměnec tmavý na čelo mu stoupá,

a temné, bouřné, hněvu vlnobití,

jež pod krunýřem hrudí jeho zmítá,

propuká rázem ve povelu slova:

„Sem, bratří, ke mně! v lůně našem skryta

se tají zráda – rci, kdo skřehlé hádě

nevěry mrzké na svých prsou chová!“

Tlum bojovníků – v dlouhé vážné řadě

se kolem Zbyňka skupil v okamžiku

a páže všechněch k přísaze se zdvihla.

Tu pohnulo se cosi v těsném šiku

a v středu voje postava se mihla

jak ještěřice plachá ve kamení –

jedinký kmit – a již tu Eva stála

vztahujíc bílé ruce ku Zbyňkovi,

jenž hleděl na ni v žasném rozechvění.

„Již ustaň v hněvu“ – prudce zavolala.

„O vůdce slavný – ústa má ti poví,

kdo Táboru je zrádcem pronevěrným.

To sluha páně! – u něho, můj pane,

pod znesvěceným talárem tím černým

je skřehlé hádě zrády uschované, –

jež srdce tvoje hněvným plní žalem.

Já sama v noci včerejší jsem zřela,

jak sluj ta kletá pod Menštejnským valem

se beze stopy náhle uzavřela

za tichým, liščím, Biskupcovým krokem.“

Podivu, hrůzy, výkřik pronikavý

se mísil v děsná obžaloby slova,

když pokojně tu v rozlícené davy

Biskupec vešel. – Klidným vůkol okem

se rozhledl po mračném, dumném voji

a rtové jeho pološeptem hlesli:

„Dí pravdu milka druhdy Oldřichova,

jsem zrádcem, bratří! hodným odsouzení,

ač plnil jsem jen věrně písma znění,

,Za život život.‘ – dovolte však, milí,

ať duch můj, ač tak v očích Vašich kleslý

přec nadějí se třeba bludnou kojí,

že nebude jej hrůzná kletba Vaše

i za hrob stíhat.......“ Zástup zasmušilý

naslouchal knězi v temném zamlknutí,

pak zvolal Zbyněk, bouřné taje hnutí

a marně slzu z mračných víček plaše,

až skanula předc ve visutou bradu:

„Odveďte Jana... nutno strestat zradu,

lhostejno kdo ji na zákonu páše!...

V bojovném vozu nad přehradou tmavou

kahanec kmitá v teskné noční tiši

a obetkává září mihotavou

Biskupce čelo v dumy pohřížené

nad bible knihou pestře malovanou.

V okénko deštěm zimným obemžené

burácí vítr, skučí v dusné skrýši

a ruka jeho jako šelma dravá

zvlněnou kadeř vězně rozčechrává.

V ševelu větru k sluchu jeho vanou

jen hluché vzkřeky, táhlá stráží hesla,

pak táborem zas ticho rozkládá se. –

Biskupci kniha z matných rukou klesla

a slza vlahá v oka stinné řase

krůpějí třpytnou jako démant blyskla.

Tu nocí tichou náhle šelest jemný

se ozval z venčí jak svist hada v trávě. –

Veřeje skříply – tajná ruka stiskla

závoru dveří a v klín vozu temný

přízrakem vzdušným vplížila se Eva.

Vztyčil se vězeň – hrdě, odmítavě

vzepjatou paží proti ženě mával,

jak vidinu by děsnou zažehnával,

jež těká tady z černé stínů říše

a jedu krůpěj v chabé tepny vlévá:

„Pryč, dcero ďábla s nevěstčím tím čelem,

tvůj ohavný dech pekla výhní dýše,

proč na mne zase ve přepychu smělém

se vzpírají Tvé baziliščí hledy!

Proč přišla’s rušit, ženo, naposledy

sečtěné žití mého okamžiky –.“

„O promiň, světče!“ – Eva v divém chvatu

zvolala – klekla k zemi v roztoužení

líbajíc knězi řasný okraj šatu; –

„O neklň ženě, jež s kajicnou tváří

dlí u nohou ti ždajíc rozhřešení,

jak před Kristem kdys žena ze Samaří,

hotova stírat clonou tmavých vlasů

ti krůpěj vlahou z mučenické hlavy.

O! svol ať jeden paprsk plápolavý

z tvých lící svatých nebeského jasu

zapadne v duši prokletou a temnou,

před níž jen propasť otvírá se divá

věčného skonu, hněvu, zatracení.

V mém nitru v noc se hrůznou připozdívá.

O milostiv buď – zůstaň, pane, se mnou

jak v Genezaret On vstup k mému člunu

a ukroť hledem hromů burácení.

Milostí žhavou, Jene, k tobě stůňu

již od té chvíle, kdy jak Mistr v chrámě

jsi mrskal slovem světa hříšnou pýchu;

mé oko tehdá k slunci tvojich zraků

jak lesní kvítko pohlíželo v tichu,

však hled tvůj děsný jak blesk z černých mraků

tak hrozivě se tehdá sechvěl na mě,

že pomsty moře v hrudi mé se vzdmulo,

že stenala jsem jak raněná lvice

a krví vzplála moje zřítelnice.

Při mukách tvých pak ni se nepohnulo

mé ňádro zimné, ač je bolesť žhavě

svým břitkým ostřím rozrývala v tají –

Slyš, Biskupče, mne... vůdců rada právě

nad tebou vyřkla smrti ortel krutý,

již zítra tobě bratři uchystají

hranici smolnou – pranýř hanby vzplane

a k nebi vzlétneš z hnusných zemských škvárů!

O prchni se mnou!... kouzlo mého slova

tvá pouta zdrtí ve plamenném žáru,

v mé lásce tobě vesna kyne nová

čarného žití –... o vyslyš mne, pane!“

Kněz trhl sebou – jedním ruky vzmachem

se vyrval rázem rozechvěné ženě,

jež pjala k němu zraky roztouženě. –

Nach plápolavý v zamihnutí plachém

přeletl náhle, bledé, smutné líce

a jako ze sna temně ševelíce

zvučela jizbou Biskupcova slova:

„Já odpouštím ti, Beliala dcero,

kéž dobrý bůh též milostiv se jeví!

Svobodou zhrdám z ruky Tvojí vilné,

odejdi sama – duše moje chová

ráj vidin jiných, nechci, by Tvé zjevy

rušily mojich svatohájů šero.“

Šumění deště – větru hudba kvilná

zalehla v pažbu – vozem burácela –

kahanec uhas’ a ven s temným stenem

se bílá žena do tmy potácela.

Pochmurné jitro... Na vltavském splavu

v rokytí pustém, deštěm obemženém,

hranice zdvihá příšernou svou hlavu

k Menštejnu hradu; – temné bubnů hřmění

v úvalu ze sna Zbyňkův tábor budí.

V průvodu mračném střelci, kopinníci

Biskupce vedou... Na vězňově hrudi

pověšen nápis potupného znění,

jež krve krůpěj poslední mu vhání

do bledých, vážných, utýraných lící.

Vlas kadeřavý kolem vězně skrání

rozcuchán větrem volně poletuje

a ruka k srdci těsně přitisknuta

ruch jeho bouřný v teskném ňadru tlumí.

U stolu páně bratr v polním šatu

za spásu duše jeho obětuje

a ticho němě celý zástup svírá.

Pak na hranici kněz vystoupil v chvatu.

Pohnutí divé... Zástupem to šumí,

jak moře pláň když rozduje se širá,

a ze směsice pronikavých zvuků

hlaholí slova: „Milosť, milosť Janu!“

pak zraky všech se v bouřném nepokoji

obrací maně ku Zbyňkovu stanu.

Však Biskupec tu smutně potřás’ hlavou

a ku zástupu bílou vztáhna ruku

zavolal temně: „Prahnu, bratři moji,

by vzplála žertva bohu na oslavu.

Zapalte drva! Plňte zákon boží!

kéž tělo moje, znesvěcené, chudé,

v očistném žáru plamenů těch žhavých

obětí smírnou Hospodinu bude!

Můj duch pak s nebes výšin usměvavých

Vám požehná a sílu vaši zmnoží

v zápasech slavných“... Třeskné žáru šlehy

vznícené v pokyn ruky hejtmanovy

v dusivém kouři krvavými žehy

zaduly v roucho Biskupcova těla.....

pak zhltily je plápolavé krovy.

Dým šedý stoupal z výhně začernalé,

v něm plachých káňat četa potemnělá

kroužila vírem... když tu nenadále

Anežčin výkřik na třísovské skále

se smísil s ptáčat pronikavým vzkřekem; –

pak zašuměla vlna divým jekem

a klid se vhostil v úval zasmušilý.

V bojovný šik se vozy seřadily.

„Na Krumlov!“ znělo hejtmanovo heslo

a od úst k ústům táborem se neslo.

Je chmurným hlasem Eva opáčila,

stápějíc očí slzotkanou řasu

v oharek tmavý – kadeřavých vlasů...