VÝBOJE.

Jak často sycena vůní

stromů a květů, jež v slunci se sluní,

zem noří se do bezvětrna.

Když dlouhý je, letní, jasný den,

spí pole, spí les i obláčky dřímou,

spí hnízda a všecko spí jako sen,

luk smějícími se travami

stín naslouchá a bloudí jak srna

v horizont, sluncem jenž oslněn...

Klid zdánlivý dýše nad námi

a zdánlivé ticho jest

již tušených hvězd

i vrcholů,

jež nehnou se, šumí-li pospolu,

i věží měst, bleskným pozdravem

když zaplanou dálek modravem...

Spí nebesa, země. Spí lid,

spí zvířata, všecko dřímá...

Leč všude, když zdá se klid,

já tuším, že v nitru to člověka hřímá,

že výpravy vyslal nové

za ziskem a krásou a mocí,

za dnů že kráčel a nocí,

že z výbojů k výbojům se zvedá

a vše, co nezvěstným zove,

že hledá...

Že objevil zákony zemských sil,

vnik’ v bohatství vod a skal a lesů,

rod nepřátelských rass vyhubil.

Kdes v soutěžícím sil tanci a plesu

že po hrobech čerstvých kráčí

a krvavě značí

si mezníky dobyté území

a buduje v daleku, šíru.

On duše své tisíce žádostných hlasů

do nadějí zítřka vkládá,

do nové sázky a do nových bojů,

do dobrodružství a do zápasů,

svou zděděnou po otcích víru,

svou rozvahu, vášeň i závistný smích,

svou radost, svou mstu i hřích.

A dále, dál jíti si žádá...

Nic nezbývá člověku,

co neurval silou a duchem.

Je výboj vítězstvím posvěcen

od věků do věků.

V té sladké vůni, povadlé luhem a polem

jak mrtvo kolem,

vše zdánlivě spí a zdá se,

hle, bezvětří signálem ozývá se,

a nad zasypanými hroby

cos vykřiklo dlouze z mdloby...

Oh, zdánlivý klid má den...

Kdo zápasí v něm, ó ten

vždyť žíti musí, neb padnout pokosen...