VYBRANÉ HNÍZDO.

Do břehu, pod keř maliníku

si hnízdo z jara stavěli,

hned peřím vystlali je v mžiku,

než v západ kles den setmělý.

Vše hody mládí, lásky, štěstí

i mnohou noc tak zářivou

tam prožili v tmě ratolestí,

když měsíc planul nad nivou.

A dočkali se: v hnízdě tísní

se žlutých krčků čtvero již,

břeh celý zní teď samou písní,

jich očka září, pohleď blíž!

Co strast, co píle, práce značí

těch malých krčků sytit hlad –

vždy ples jen v rodince té ptačí

jsi slyšel zníti odevšad.

A zítra již, cit přeradostný!

je vyvést chtějí v šírý svět –

leč jinak chtěl mít osud zlostný,

jenž nejkrasší vždy sráží květ.

Šly děti plny smíchu z polí,

vtělený ruch a nepokoj,

spatřily hnízdo – ve svévoli

vybraly mláďat smavý roj.

Já kolem šel, když ztichlou plání

zněl starých nářek zoufalý,

a stejné žaly z nenadání

též v srdci mém se ozvaly.

I zřel jsem je: ty tužby, vzněty,

to všecko štěstí vysněné,

než tušíš, rozvál osud kletý,

a zítra – kdo si vzpomene?

Kde ráj jsi stavěl, troska pouhá,

v niž ani slza neskane,

tvůj cíl – jen nesplněná touha

a srdce – hnízdo vybrané.