Vycházka

Sotva jsem se zjevil nad ní,

želva hlavu zatáhla,

pak ji začla vystrkovat,

ale hezky znenáhla,

jistě starší než já byla,

moudrosti snad byla skříň:

ještě lidstvu nevěřila,

věřila mu čím dál míň!

Sotva jsem ho uzřel v hradbě,

za kamenem zmizel kdes,

když se znova zjevil, celý

ovšem zase nevylez’ –

byl to gekon, zvíře čilé,

náhle hlava neživá,

mžoural zrakem potměšile,

jak to člověk nazývá.

Horko bylo. U potoka

zavál na mne stromu chlad,

když jsem zahléd’ černé hlavy

v děrách všech se mihotat.

Úhoř byl tu nad úhořem,

cos neviděl z povzdálí,

jako larvy pluli mořem,

teď se všeho lekali!

Jaký vývoj, všichni svatí,

jaký zvláštní běh a řád!

Co nás jednou přec však zvedne,

že se přestaneme bát?

Je to ono opojení,

tvář, jímž září prochladlá?

Pak se život mylně cení:

smrt má jeho tykadla!