VÝCHOD NA HORÁCH.

Na východ slunce tak jsme dychtivi byli

na horách vždycky za letních rán.

Noc vždy jsme krátkou při číši problouznili,

zpívali k hvězdám i v svit měsíce bílý,

který nám v lůžko oknem byl stlán.

Pak šerem, rosou, travou na Zory výše

čekat, až dálky začnou se rdít!

A zavoněly růže z neznámé říše,

a rozhořel se požár veliký tiše

jakoby celý vesmír se chyt’ – –

Mé dítě, rudá jitra na horách kdysi

co jsou dnes proti těm jitrům mým!

Na východ čekám denně... Má jiné rysy,

alej je nízko, město v rozhled se mísí –

ale jak v horách se rozkoší chvím!

Ó, slunce moje mladé, Vy, která jdete

krokem tak plavným alejí tou –

na horách východ se v mé toužení plete,

ale když jdete, Vy když jediná jdete,

to je slavnější blýsknutí tmou!

Jen ráno chvíli krátkou! A moje touha

chtěla by s Vámi probloudit den!

To ráno blýskne jen světelná prouha –

a den je tmavý bez Vás, a noc je dlouhá –

ó, na horách s Vámi žít chvíli jen!

Jen jedno jitro, dítě, dívat se s Vámi

na východ v horách, v hasnutí hvězd!

V jedinou chvílí, která spíjí a zmámí,

stisknout Vám ruku, chápat: jsme sami, sami,

v svobodě výšek, v samotě cest!

Tam za svědectví hor, jež požáry topí,

vzpomnět té městské aleje zas,

v níž na Vás čekám a jen ve Vaše stopy

pohledem, který svět chladný nepochopí,

smím psát a šeptat: miluji Vás!

Tam jak by pramen krve východní tekl –

ó, miluji Vás – šeptat v ten nach,

můj pohled k výškám hor se vysoko smekl,

sráz nedostižných výšek jej nezalekl –

co Vás, mé dítě, vysoko práh’ – –

Vy slunce, vysoko tak vycházející,

Vy stopy, vždy ráno vytisklé v prach,

Vy oči, světlo v duši rozžehající –

ó, miluji Vás –: to jen toužím Vám říci

s východem nádherným na horách!