Východ slunce.

V horách noc jsem probděl, hlavy prchá sen,

rád bych býval zvěděl, jak se budí den;

rázem touha moje lesní cestou chvátí

po jezerním břehu, horském po úpatí

na temeno skály teplou nocí ven.

Sedím, odpočívám, rád jsem tomu byl,

že jsem mladé jitro záhy obelstil;

a již oko moje do oblak se noří,

kol nich zlatořásná obruba se tvoří,

jako u motýla stkvoucí pláště pyl.

Zachvěl sebou oblak, jiskry vrhal výš,

jako plivník žhavý, opouštěje skrýš;

po jednou tu vzhůru zlata proudy vrže,

jako rozšuměný pramen skalní strže,

nesší diamanty v rusalčinu skrýš.

Juž se oblak nítí rudým zápalem,

chvěje se a blýská, vzhůru – tam i sem,

kol z ryzího zlata, uvnitř jako z krve,

lesklý kov svůj rychle mění na ostrve,

na chvějící šípy, padající v zem.

Stkvoucím ohněm plane ranní nebes svah,

sivosť skal a strání vzplápolala v nach,

zdivené mé oko, oslepené skorem,

zří, jak nový svět se tvoří nad obzorem

něhozvukou písní citu na vlnách.

Plamenem, hle, zžato údolí a stráň,

rubínovým skvostem věnčena je skráň,

a s té čelky k zemi skvostná prší krása,

na listech se leskne, celý vesmír jásá,

deštěm drobných perel zachvívá se pláň.

Udivené oko vidí v nebi plát

purpurného slunce žhoucí majestát,

ejhle! zlatý koráb světům život nese,

ptactvo písně zpívá v pláni, luhu, lese:

Vítej, živiteli, na sto tisíckrát!