Východ slunce.

Hle, první paprsk,

raketa zlatá,

z pozadí moře

jásavě letí

k šerému nebi –

za prvním v patách

druhý a třetí

jak zlaté šípy

mrštěné z luku –

pak sta jich srší,

jak z rozpálené

ohromné výhně

kotouče jisker

ohnivých, žhavých;

po vzdutých vlnách

stříbrné míče,

růžové, zlaté

klouzají, skáčí,

až moře všemi

barvami hraje.

Obloha rudne,

nítí se, hoří

požárem světla,

záplavou růží:

to na paletě

nebeský mistr,

rozličné míchá

ohnivé barvy.

Až našel pravou;

dotkl se štětcem

pozadí půdy,

vykouzlil slunce

velebné, mladé –

z mořského klína

právě se noří.

Hle, jak mu ještě

po lázni kanou

s kadeří zlatých

ohnivé kapky,

jak moře líbá

miláčka svého –

důvěrně z blízka

jak hledí sobě

do věrných očí.

Výš slunce vstoupá.

Velebný chorál

zpívají vlny

na uvítanou,

se skal se vznesli

s pokřikem dravci,

a tleskajíce

černými křídly,

vysoko krouží

ve vzduchu ranním,

průhledném, čistém.

A z přístaviště

vyjíždí loďka

s bělounkou plachtou,

oblita celá

růžovým zlatem

jitřního svitu,

po vlnách letí

v ústrety slunci

jak posel lásky

hrdlička bílá:

jistě mu nese

jásavý pozdrav

blažené země.