Východní otázka.

Na Balkáně Turčína,

zločiny jenž nasák,

chytli Slávi za bradu,

zahráli mu třasák.

A pan Turek třásl se

v převeliké muce –

a když nejhůř bylo mu,

k Rakousku vztáh’ ruce:

„Honem, páni, pomozte,

Slovanstvo mne trápí,

hajte slavné status quo,

rychle, neb čas kvapí.

Slované si stěžují,

že jsem jim vlád’ krutě –

a já přece vládl jim

jenom černožlutě.

Nechcete-Ii blamovat

svoje vlastní činy,

musíte mi hájit trůn,

nebo dáti jiný.“

A ve Vídni strčili

hlavy dohromady:

„Pravdu Turčín povídá,

zná on naše spády.

Musíme mu pomoci,

ať to co chce stojí...“

A německé žurnály

hlučno troubí k boji.

„Zabili nám Prochasku,

to nás velmi pálí,

tři sta třicet osm ran

do něho jsou dali,

tělo jeho vysvlekli,

po ulicích vlekli,

jeho hlavu do Srbska

nesli vrazi vzteklí.“

Znělo to jak pohádka,

pohádkou to bylo:

naše milé Rakousko

opět prohloupilo.

Bohužel, ne poprvé,

naposledy též ne,

svět se bavil pohledem

na křiklouny směšné!