VÝČITKA

Tak horce a prudce,

přírodo, vstříc ti tluče

to lidské srdce –

a ty máš pro ně jen přeludy snů

a přítoky zeměžluče.

Za květem trn,

za cestou do daleka,

jež láká a leká,

mlčení slepé uličky.

Za pohled, rozjásaný

něčím, co přijde,

slzu pod víčky

nad tím, co odešlo.

Za sílu, rozdávanou

z přebytku naděje,

smutku závěje,

jež dolehnou, zavalí.

Za ohně nadšení,

jež světy zapálí,

kopeček doutnajících jisker,

jež z popelu života

urvala bojácná dlaň.

Varovný úsměv,

výzva k boji v pohledu –

tím život počastoval,

jenž nemiloval

tvé nezkrušené sny

a nerozuměl

tvé zmatené bídě.

Do jasu jsi spěl –

a za tebou stín šel, slídě,

kdy nastane čas

k roztoužení cestu ti zatarasit.

Tolik lásky jsi měl,

ale život ti nedal,

někoho láskou tou

vzkřísit a spasit.