Výčitka Umění.

Ó, kdybych dovedl říci,

co všecko zůstalo a zůstane na vždy v mé duši,

co otráví slovo, když neschopno, jak líčiti náladu chci.

Umění, strašlivá kletbo chorobných duší,

proč smyslil Tě člověk, nápoji žáru, když nemůže píti?

Proč rodíš se v duších, jež svíjí se v poddanství Tvém,

když nedáš jim struny, jež dovedou hřměti,

jež dovedou lkáti,

jež mohly by líčiti barvy a ticho a smrt,

jež mohly by křičeti orchestrem s tisícem zvuků v jediné chvíli!

Ale slovo! – Jak chatrný nástroj

na líčení vítězných konců, v nichž zároveň sláva velikých porodů žití.

Co platna jsou slova,

když sestoupíš do duší Života Všeho!

Tam žiješ v prostorech jiných,

v čase jiném, než tušíš v životě denním,

nové tam chápeš vůně a zvuky.

Jak možno to slovy jen říci,

když je tak ubohé, tak slabé.

Požárem, jenž opravdu pálí, mělo být básníkům slovo,

nesmírným rachotem světů, když sráží se v prostorech a tříští se ve světy nové.

Mělo být bolestné, by opravdu vzbudilo bolest,

mělo být němé, když líčit chce ticho,

mělo být náladou umrlčích komor,

jež osvětleny jsou rudě o půlnoci, když vzbudit má strach,

mělo být popelem podzimu, když líčit má smutek.

Pak slyšel, viděl a cítil bych život,

jenž mrtvý v mrtvých uložen knihách.

Pak, ó Umění, viděl bych opravdu svůj veliký o Tobě sen

a nešel bych s výčitkou k Tobě,

že’s nedalo svobody otrokům svým

v den velkého sabathu srdcí a duší.