VÝČITKA.

Viděl jsem oblak, jenž se zvolna plížil

z oblohy koutu nad milený kraj...

Let vlaštovek se ku jezeru snížil,

zněl jejich křik: „Kdos hříšným, kaj se, kaj!“...

I pocítil jsem, jak mě srdce bolí.

Což musí padnout příšerný ten pták

zas na tu mladou svěžest mojich rolí,

v něž mladý život jarem se byl vsák’?

Pták strašný odletěl... Svým zaleh’ křídlem

mi role všecka, odnes’ jejich prsť,

vichřicí odnes chatu, jež mi sídlem.

Jen v sadě mém mi květů nechal hrsť...

V mých lesích, v nichž to zlobou ještě hvízdá,

na stromech mrtvých za ten okamžik

hledají ptáci marně svoje hnízda.

Ó, Velký, dovol, zoufalstvím bych vzkřik’!

Prsť rolí mých úrodní kraje v dáli,

já s hlavou kleslou záhubě jdu vstříc...

Pro hněv Tvůj též tu jiné lesy stály,

a bylo jiných, lepších rolí víc...